Na příkladu mého bratra

ISBN: 978-80-7239-253-7
Překladatel: Vlastimil Dominik
Vazba, formát: váz., A5
Počet stran: 124
Rok vydání: 2011
Naše cena: 48 Kč
Původní cena: 209 Kč
Koupit knihu

Tématem autobiografické knihy je osud autorova staršího bratra, který se ve svých osmnácti letech dobrovolně přihlásil ke zbraním SS a o rok později zemřel po těžkém zranění na východní frontě. Na základě korespondence a záznamů v jeho frontovém deníku se Uwe Timm zamýšlí nad bratrovou motivací. Vnímá přítomnost mrtvého ve vzpomínkách členů rodiny a s touto zkušeností pak zkoumá vyrovnávání se s nacistickou minulostí v poválečné době.

Timm se pokouší život svých blízkých zobecnit jako celkem obvyklý příběh mnoha podobných německých rodin. Nehledá pro Němce alibi; naopak zcela jasně říká, že všichni o nacistických zločinech věděli, ale nikdo se na nic neptal, o ničem nemluvil. Tím se příběh výrazně liší od naprosté většiny německých biografických knih pojednávajících o období nacismu. K výjimečnosti díla přispívá i autorův střízlivý a úsporný styl vyprávění, který vnímavého a zvídavého čtenáře zaujme od prvních stránek.

Knihu doplňuje zasvěcený doslov Ivana Klímy.

Recenze

Kde zůstaly ty dvě židovské rodiny ze sousedství?, Klára Kolářová, Reflex, 14. 6. 2011

Německý spisovatel Uwe Timm měl staršího bratra Karla-Heinze — hodného, poslušného, trochu bázlivého hocha. Za druhé světové války vstoupil Karl-Heinz do oddílů SS. Na podzim 1943 zemřel na následky zranění v Sovětském svazu. Amputovali mu obě nohy a chvíli to vypadalo, že přežije; těšil se, že se stane kožešníkem... Truchlící rodině zbyl nakonec po Karlu-Heinzovi válečný deník, jehož lakonické zápisy posloužily o několik dekád později benjamínkovi Uwemu jako podklad pro knihu o tom, že nejsnáze se neumírá na zranění z války, ale na jedovatý obsah věty „My jsme to nevěděli“.

Výběr Salonu: Timm, Divakaruni, Kaufmann a Marie Majerová, www.novinky.cz, 17. 6. 2011

Na rozdíl od Niklase Franka (loni vyšly v češtině jeho nemilosrdné vyrovnání s otcem-válečným zločincem popraveným v Norimberku a podobná kniha o matce) pochází jeho vrstevník Timm (1940) z obyčejné hamburské rodiny. Přesto jsou metoda i účinek podobné, protože Timmův bratr padl na východní frontě jako příslušník SS divize Totenkopf a otec sloužil u Luftwaffe.

Můj bratr byl Totenkopf, Jan Brabec, Respekt, 11. 7. 2011

Bratr spisovatele Uweho Timma byl o šestnáct let starší než on a zemřel jako mladý člověk. Přesto jeho krátký život ztělesňuje tragédii desítky tisíc německých domácností — v osmnácti letech totiž dobrovolně vstoupil do tankové divize SS zvané Totenkopf a po pár měsících zemřel na ruské frontě, když mu granát utrhl nohy. V rodině Uweho Timma po něm zbyla celoživotní úzkost a pochyby, které se vsákly do vzájemných vztahů a celkové atmosféry: Jak se asi náš chlapec choval v černé uniformě s lebkou na výložkách? Stala se z něj přes noc zrůda, která už s naším synem a bratrem neměla nic společného? A jak jsme se na tom všem podíleli my, naše rodina?

Bratr a já, Michaela Škultéty, www.iliteratura.cz, 21. 8. 2011

„Tímto uzavírám svůj deník, protože považuji za nesmyslné vést si knihu o tak ukrutných věcech, které se zde často odehrávají.“
Před vlastní historií nikdo neuteče... V útlé vzpomínkové knize vypráví Uwe Timm tichým, sevřeným, nekonfrontačním způsobem, tolik odlišným od halasného rozhořčení Niklase Franka (jeho generačního souputníka a autora vzpomínkových knih Můj otec a Moje německá matka), životní příběh svého o šestnáct let staršího bratra, jehož takřka nepoznal: on sám se narodil v roce 1940 a Karl-Heinz padl na podzim roku 1943 na Ukrajině.

Bratr v třinácté komnatě, František Ryčl, Host č. 8/2011

Uwe Timm se narodil roku 1940. Když skončila druhá světová válka, bylo mu pět. Během dětství a dospívání v padesátých letech si vytvářel kritický postoj vůči generaci svého otce, generaci, jež se spolupodílela na nacismu a světové válce, odpovědnosti se však vyhýbala svalováním viny na nejvyšší nacistické představitele: oni, obyčejní lidé, přece nemohli nic dělat, plnili rozkazy, dávali se vléct dobou, v níž žili, o zločinech nacismu vlastně pořádně nevěděli. Tito lidé sami v sobě viděli oběti, aby se nemuseli cítit pachateli. V šedesátých letech Timmův v podstatě pubertální vzdor přerostl v studentskou revoltu, vrcholící bouřlivými událostmi roku 1968. Roku 1973 se stal komunistou, ve straně setrval do roku 1981, kdy ji pro svůj kritický vztah vůči NDR opustil.

Nesnáším hru na vojáky, ale zabíjím, Hospodářské noviny, 24. 2. 2012

Vyrovnávání se s nacismem v Německu je proces, který probíhá už přes šedesát let. Dodnes patří k nejsilnějším tématům osobní zpovědi, na nichž autoři zkoumají, proč se vždy tak milí otcové od rodin aktivně podíleli na zločinech Hitlerova režimu a měnili se ve vraždící zrůdy?

Jana Benešová, mmargareta.blogspot.cz, 8. 4. 2012

Po knížce Nemám žádné jméno jsem se k tématice druhé světové války vrátila v románu s názvem Na příkladu mého bratra, které věnuji jubilejní dvacátou recenzi :-). Tento příběh ale nesleduje (ostatně jako většina knih o druhé světové) osudy Židů, nýbrž se zaobírá životními etapami jedné německé rodiny, která, jelikož až po praprapředky neměla v rodině jediného žida, byla takzvaně "čistá" a za války si žila poměrně slušným životem - především díky nejstaršímu synovi Karl-Heinzovi, své pýše, který byl jedním ze členů proslulé bojové jednotky Totenkopf, esesák, jedna z mnoha obětí dobývání Sovětského svazu Německem.