Vlasta Chramostová

(*17. listopadu 1926 v Brně)

V letech 1941—1945 vystudovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Brně u profesorů Rudolfa Waltera a Zdeňky Gräfové. V roce 1944 byla totálně nasazena jako zámečnice v německé letecké továrně. Za války však už se spolužáky hrála v prvním „bytovém divadle“ a také v sále Nového domova v Brně. Po válce působila v brněnském Svobodném divadle, v Městském divadle v Olomouci a ve Státním divadle Brno. V letech 1950—1970 hrála v Divadle na Vinohradech v Praze. V roce 1963 se těžce zranila při autohavárii, po níž zemřel její jediný čtyřletý syn. Za normalizace jí bylo pro „neposlušnost“ oficiální angažmá na dvacet let prakticky znemožněno. Založila sledované i pronásledované bytové divadlo a také v něm hrála. V roce 1977 podepsala Chartu. Roku 1989 byla za dopis Jakešovi a Adamcovi s prohlášením k „Palachovu týdnu“ spolu s Libuší Šilhánovou odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. V témže roce obdržela v Kodani Cenu svobody Poula Lauritzena jako ocenění snah v oblasti lidských práv. O rok později byla „za zásluhy o české divadelní umění“ jmenována čestnou členkou Národního divadla. Od roku 1991 zde jako řádná členka hrála. V roce 1998 obdržela Řád Tomáše Garrigua Masaryka. K jejím četným filmovým rolím z dřívějších dob (např. Až přijde kocour, Bílá paní, Spalovač mrtvol) přibyly další (Je třeba zabít Sekala, Kuře melancholik, za něž byla nominována na Českého lva, Odcházení).