V rodném Norsku patří Ingvar Ambjørnsen mezi spisovatelskou špičku. U nás je zatím znám zejména díky divadelnímu zpracování románu Elling. Pokrevní bratři (česky 2006), ve kterém si ústřední dvojici přátel z psychiatrické léčebny Ellinga a Kjella Bjarna zahráli bratři Vladimír a Michal Dlouzí. Nyní vychází v českém překladu i nejzásadnější Ambjørnsenovo dílo, román Bílí negři.
Bílí negři vyšli v roce 1986 a představovali výpověď nejen generace, která vyrůstala a postupně dospívala během šedesátých a sedmdesátých let a objevovala život ve znamení hesla „sex, drugs and rock'n'roll“, ale i nadčasovou generaci všech, kteří nebyli schopni zapadnout do „normální“ společnosti. A přestože nedělali nic špatného a toužili jen po tom žít si svobodně podle vlastních pravidel, „normální“ většina je považovala za hrozbu, se kterou je potřeba se náležitě vypořádat.
U románů, jejichž postavy vyjadřují osobité a často pro někoho až nemorální názory, je velice snadné nechat se při hodnocení ovlivnit právě tím, co tito hrdinové říkají a dělají, místo hodnocení skutečné kvality díla. Ale jak řekl Gustave Flaubert: „Spisovatel není zodpovědný za to, co jeho postavy říkají.“
Hlavní trojice – spisovatelé Erling a Charly a jejich kamarádka Rita – by asi mnohými byli označeni slovy jako flákači, lemplové nebo budižkničemové. Bydlí, kde se dá, když už seženou nějaké peníze, koupí nejen jídlo, ale hlavně pořádné zásoby „kuřiva a fetu“ a většinu času stráví spíš než psaním jen řečmi o tom, jak jednou budou psát. Jenže ono vůbec nejde o to, aby se nám Erling, Charly a Rita líbili. Však oni se sami sobě dost často taky nelíbí. „Pomalu, ale jistě to s námi šlo z kopce. […] Moje předsevzetí, že se vzpamatuju a začnu psát, se rozplynulo.“ Hlavní hrdina a vypravěč Erling jde v sebekritice nezřídka i dál.
Jde o to, že se Ambjørnsenovi podařilo na 350 stranách neuvěřitelně čtivě zachytit život těch, kteří se prostě neumějí a ani nechtějí (aspoň po několika marných pokusech) přizpůsobit. Mají sice své vlastní předsudky, ale zároveň bychom se od nich v mnoha ohledech mohli toleranci a lidskosti učit. Ani autor se nesnaží moralizovat nebo povyšovat jednu postavu nad druhou. Vlastně se od nich distancuje, jak jen to jde, tím, že většinu Bílých negrů tvoří román v románu – Erlingův pokus, jak se vypořádat s jednou kapitolou života.
Ti, kteří měli to štěstí slyšet hlášky Ellinga a Kjella Bjarna v Chvále bláznivosti, vědí, že Ambjørnsen umí i o těch nejsmutnějších a nejvážnějších věcech psát s humorem, i když pochopitelně černým jako saze a zejména plným ironie. „Nechal jsem si od cesty poznámku, že do soulože s ledničkou se nijak nehrnu. Jen jsem kývl, tvářil se přátelsky a vůbec jsem se choval tak, jak jsem si představoval, že má vypadat mužský ideál té doby. Jasně že ji to příšerně iritovalo.“
Ale snad nejlépe o spisovatelských kvalitách Ingvara Ambjørnsena svědčí jeho cit pro přirovnání. „Nasadil si pro tu příležitost odtažitý výraz a pod Kristininým svetrem usilovně hledal ovoce. Nakráčel jsem dovnitř a dal mu dvě parádní facky. Když vyskočil a chtěl ovocný strom uchránit pro sebe, kopl jsem ho do koulí.“ „Oči, jež by se při pohledu na Ritu daly charakterizovat skoro jako ztopořené, byly ostře světle modré jako u novorozeňat.“
Chvílemi snad Bílí negři přece jen mohou začít trochu nudit a unavovat. Ale když potom zase přijde nějaká perla, s novou chutí člověk pokračuje na bláznivé a často temné cestě s těmi třemi břídily. Je to jako pařba, po které je vám sice ještě celý den zle a hlava hrozí prasknutím, ale po letech si na ni s úsměvem vzpomenete.