Jméno brněnské výtvarnice, publicistky a sběratelky Olgy Vlasákové není stálým čtenářům Slováckých novin neznámé. Od poloviny 90. let se její národopisné reportáže a fejetony dokumentující lidové tradice a obyčeje Slovácka objevovaly zcela pravidelně na stránkách Slováckých novin, vždy doprovázené výstižnými kresbami.
Několik posledních let autorka pracovala na přípravě knižního vydání svých četných textů a kreseb, které jsou výsledkem její dlouholeté práce v terénu, a to nejen na Slovácku, ale také na Valašsku, Brněnsku a okrajově i v dalších regionech. V těchto dnech brněnské nakladatelství DOPLNĚK vydalo po nedávné reedici Vánoční lidové zdobnosti druhý soubor jejích nevšedních literárních útvarů, popularizujících mnohé artefakty mizejícího světa tradiční vesnice.
Tématem, jak je uvedeno i v názvu, je Velikonoční lidová zdobnost. Knížka obsahuje kapitoly Masopust, Velikonoční období, Vrboví, Hrkače – Klepače, Zdobnost pomíjivá, Ochrana obilí, Tvarované pečivo, Smrtky – nové jaro, Techniky kraslic a Kýče. Již tento výčet naznačuje nemalý rozsah práce. Avšak nejde jen o kvantitu, která je v tomto případě potvrzením šíře zájmu autorky a dokladem množství shromážděných faktů.
Texty Olgy Vlasákové mají jednu významnou kvalitu – odbornost a šíře znalostí a vědomostí autorky se snoubí se stylem zdatné žurnalistky, která po léta spolupracuje s novinami a časopisy (zejména Rovnost, Malovaný kraj). Olga Vlasáková dovede psát zajímavě a poutavě. Z jejích textů i kreseb je patrná vášnivá zaujatost pro krásu, jíž venkovský člověk obohacoval svůj svět. Však se také za tou krásou vydala již před půl stoletím a prošla všechny národopisně živé regiony, setkala se se spoustou zajímavých lidí, nositelů tradice, zaznamenávala průběh zvyků a obyčejů – a všechno kresebně dokumentovala. Protože pracovala a tvořila „na volné noze“, mohla si dopřát výsady nenechat se spoutat odborným schematismem a nudným řádem vědy. Řídila se svou léty nabytou zkušeností, jejímž zdrojem byl především „selský rozum“ lidových tvůrců a vlastním výtvarným, uměleckým vnímáním a cítěním – tedy srdcem. Proto ke knihám Olgy Vlasákové vzhlížím vždy s patřičnou úctou – spojují vědění s citem. A to je přesně to, co dnešní informacemi zahlcené společnosti schází.
Velikonoční lidová zdobnost je knížkou, z níž se čtenář kupříkladu dozví, proč se dříve na vesnici nikdy nebarvila velikonoční vejce modrou barvou. Informace je to zdánlivě nepodstatná, marginální. Ale když člověk dočte kapitolu o barvách, náhle si uvědomí, jaká je to škoda, že barvy v našem světě ztratily schopnost nést citové významy. Známe a dovedeme rozložit barevné spektrum na ty nejmenší částice, ale barva krve, jíž je na obrazovkách plno, již námi neotřese. Knížka Olgy Vlasákové nám tak dává možnost zamyslet se nad hodnotami, které ctili naši předkové a třeba je porovnat s těmi, které upřednostňujeme dnes. Anebo ne! To raději nedělejme. Zjištění, k nimž bychom dospěli, by byla příliš zneklidňující.