Román THORVALDA STEENA: doporučená četba pro lyžaře i mediky
Prozaik, básník, dramatik a esejista Thorvald Steen zůstával pro české čtenáře dlouho neznámým, přestože se v Norsku řadí mezi spisovatele nejvíce mezinárodně zaměřené, čemuž odpovídá i to, že jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Loni v listopadu do tohoto dlouhého seznamu přibyla i čeština – v nakladatelství Doplněk vyšel překlad jeho osmého románu pod názvem Tíha sněhové vločky. Osmapadesátiletý autor u příležitosti křtu knihy dokonce zavítal do Česka.
Thorvald Steen slaví mezinárodní úspěch zejména zásluhou svých historických románů (je vystudovaný historik, takže má k žánru blízko), Tíha sněhové vločky z roku 2006 však představuje zcela jinou linii jeho tvorby. Steen překvapil kritiky i své čtenáře románem o dospívání s výraznými autobiografickými rysy. Kniha dokonce otevřeně popisuje vypravěčovu závažnou diagnózu, matčino stigmatizující psychické onemocnění a s tím související rozklad rodiny. Dále román činí atraktivním příznačně norská tematika – hlavní hrdina je juniorský skokan na lyžích, který stojí na prahu slibné kariéry. Steen se nám postaral o příjemné polechtání národního sportovního ega, když v próze připomíná skokana Jiřího Rašku. Ovšem žádná variace na Pohádku o Raškovi se nekoná.
Právě pasáže popisující skoky na lyžích patří k velmi silným částem románu, který nás zavádí do Osla 70. let. Skok přestává být sportem, je zvláštním bytím oproštěným od tělesnosti, bdělým snem, ve kterém se stírají hranice mezi člověkem a ptákem; skokan tak může na okamžik překročit meze svého svazujícího fyzična a porušit přírodní zákony. Steen jako bývalý dětský skokan zprostředkovává svůj osobní prožitek s citem pro technický detail. Nutkavou potřebu „létat“ lze ovšem chápat i metaforicky, přestože k tomu Steen nijak okatě nevybízí. I tak se neubráníme pocitu, že touha nechat v letu rozplynout svou tělesnost má spojitost s dospíváním, kdy tělo, a zvláště jeho nově se probouzející sféry okupují převážnou část mysli mladého člověka. Čtrnáctiletý kluk, který je vypravěčem románu, je na prahu sexuálního probuzení. Ještě pořád pro něj zvuky z ložnice rodičů znamenají, že mají divoké sny, ale pravda pomalu dochází už i jemu.
Jenže v tomto románu se jedná o mnohem závažnější problémy, než jsou obvyklé teenagerské patálie s láskou, rodiči a vlastním tělem. Mladému skokanovi po překvapivé sérii pádů sdělí doktor zdrcující diagnózu a s okamžitou platností mu zakáže skákat. A nejenže už nikdy nebude skákat, on brzo nebude ani chodit a měl by se rychle začít sžívat s představou kolečkového křesla. Rovnice dospívání plus vážná nemoc představuje klasické zadání, jež skrývá jednu zákeřnou past – patetičnost. Jejím nástrahám se Steenovi podařilo uniknout ve vztahu k nemoci samotné, o trochu horší je to ve sféře srdečních záležitostí. Tam se jistým schématům neubránil, zvláště v samotném závěru románu. Povrchně se dojímat nad knihou ale nebudeme, mladý skokan si na závěr radostně nezavýskne: Už zase skáču přes kaluže! Popis postupující svalové choroby a návalů bolesti není v žádném případě sentimentální. Tělo přestává poslouchat a nejsamozřejmější úkony je najednou nutno rozložit do složitého řetězce mikropohybů, které si zdravý člověk vůbec neuvědomuje. Románová analýza nemoci je natolik věcná, že knihu doporučuje Svaz norských lékařů jako četbu vhodnou pro specialisty na chronická onemocnění.