Bratr v třinácté komnatě, František Ryčl, Host č. 8/2011

Uwe Timm se narodil roku 1940. Když skončila druhá světová válka, bylo mu pět. Během dětství a dospívání v padesátých letech si vytvářel kritický postoj vůči generaci svého otce, generaci, jež se spolupodílela na nacismu a světové válce, odpovědnosti se však vyhýbala svalováním viny na nejvyšší nacistické představitele: oni, obyčejní lidé, přece nemohli nic dělat, plnili rozkazy, dávali se vléct dobou, v níž žili, o zločinech nacismu vlastně pořádně nevěděli. Tito lidé sami v sobě viděli oběti, aby se nemuseli cítit pachateli. V šedesátých letech Timmův v podstatě pubertální vzdor přerostl v studentskou revoltu, vrcholící bouřlivými událostmi roku 1968. Roku 1973 se stal komunistou, ve straně setrval do roku 1981, kdy ji pro svůj kritický vztah vůči NDR opustil.

Spisovatelství, především próze, se věnuje od sedmdesátých let. Česky vyšly jeho první dva romány: roku 1978 Horké léto (Heisse Sommer, 1974), o čtyři roky později Morenga (orig. 1978). První z nich zobrazuje německou studentskou revoltu v roce 1968 a proces levicového politického sebeuvědomění hlavního hrdiny, druhý osudy černošského afrického bojovníka proti koloniálnímu imperialismu na počátku dvacátého století. Takováto témata jistěže vyhovovala vydavatelské politice československého komunistického nakladatelství Svoboda, v němž obě knihy vyšly. Timm sice zůstal levicově orientován, avšak jeho názorový rozchod s komunisty jeho dalším knihám cestu do českých nakladatelství zatarasil. A přestože v minulých dvou desetiletích jeho nové knihy sklízely v Německu i Evropě uznání i ceny, u českých nakladatelů zájem nevzbudily.

Teprve letos se k nám Timm znovu vrátil zásluhou nakladatelství Doplněk, které vydalo knihu Na příkladu mého bratra (Am Beispiel meines Bruders, 2003). Tentokrát se už nejedná o román, nýbrž o autobiografické vyprávění o vlastní rodině. Onen bratr v titulu knihy, Karl-Heinz Timm, byl o šestnáct let starší než autor a jako člen bojové jednotky SS Totenkopf zemřel na následky těžkého zranění v říjnu 1943 na východní frontě. Uwe Timm byl tehdy tříletý. I když se s bratrem v podstatě nesetkal, ten byl přesto v jeho životě vždy přítomný: prostřednictvím vzpomínek rodičů a sestry, prostřednictvím několika fotografií a strohého válečného deníku, který autor dlouho nedočítal do konce, snad v obavě z hrůzného objevu, podobného třinácté komnatě Modrovousově. Teprve po smrti obou rodičů a sestry překonal levičák Timm zábrany vyrovnat se s památkou bratra esesáka a zakázanou místnost otevřít.

Ne, nejde tu o krvavá odhalení. Ve svých deníkových zápisech se autorův bratr nejeví jako bestiální vrah, nacistický fanatik, ale spíš nenápadný, trochu nesmělý řadový voják. Žádné ukrutnosti, jen střízlivě strohý, přerývaný výčet válečných akcí, zranění kamarádů, poznámky o jídle. Slušně vychovaný hoch nepíše o špíně vyvražďovací války, krajní mez představuje jediná zmínka o ruském vojákovi coby „žrádle“ pro kulomet. A pak závěrečná poznámka: „Tímto uzavírám svůj deník, protože považuji za nesmyslné vést si knihu o tak ukrutných věcech, které se zde často odehrávají.“ Ani v dopisech, které psal domů, se Karl-Heinz nejeví jako neohrožený dobrodruh, spíš jako hodný a trochu naivní chlapec, který dělá svou „práci“, ale je opatrný a těší se na setkání s rodinou. V jednom dopise komentuje spojenecké bombardování Hamburku: „Kéž by ti Anglosasové s tím svinstvem už přestali. To přece není žádná válka, vždyť to je vraždění žen a dětí — a to není humánní.“ Svatá prostoto! To píše příslušník jednotky, který se musel účastnit nebo přinejmenším být svědkem vraždění civilního obyvatelstva v Rusku. Jenže slušný chlapec nejenže o hnusných věcech nepíše, radši si je ani nepřipustí. On není zodpovědný, on se jen účastní.

Stop k rekonstrukci bratrových válečných osudů má Uwe Timm málo, avšak materiálu k reflexi dost. Slova mrtvého bratra dává do kontextu s hodnotami, které uznávali otec, matka, sousedi, zákazníci, celé společenské prostředí, v němž chlapec Uwe po válce vyrůstal. Otec, po válce se rychle vyšvihnuvší, ale pak zase stejně rychle bankrotující kožešník. Hrdý, leč nehrdinský Němec, vždy v řadě průměrných, zodpovědný jen „za své lidi“. Opovrhující těmi pitomci nacisty, protože ho připravili o syna a o vítězství. Matka, obětavá bytost, oddaná rodinnému mikrokosmu. V poválečných letech volí levici, nenávidí válku, ale také brání památku syna: nemohl být vrahem, byl obětí!

Uwe Timm líčí poválečné osudy svých blízkých a poukazuje na jejich neoddělitelné sepětí se způsoby vyrovnávání se s minulostí vlastní (mrtvý syn a bratr) i kolektivní. Jde o otázku viny. Ne o to, kdo je vinen (jistěže všichni!), ale v čem je vina všech obyčejných pěšáků a civilistů. S odvoláním na Prima Leviho ji Uwe Timm nachází v „zamlčování“: „Toto zamlčování bylo strašlivější než rozvláčné povídání těch, kdo se pokoušeli vymluvit na to, že ‚my jsme nic nevěděli‘.“ Byl to projev zbabělosti? Vždyť Karl-Heinz šel do SS dobrovolně, „z idealismu“, právě proto, aby nevypadal před druhými jako zbabělec. Podílí-li se stát, společnost na násilí ve jménu „myšlenky“, je jedině statečné podílet se na ní, se sebezapřením, ukázněně. Nebo snad chcete, aby ve vás „všichni“ viděli zbabělce a zrádce, že zůstáváte stranou? Takto se hrdina idealista stává vlastně oportunistou. A Uwe Timm, ač kritický vůči otci, sám v sobě nachází jeho dědictví, když reflektuje svůj vlastní rozchod s myšlenkou komunismu. Ano, musel ji opustit, protože měl jiné názory než jeho soudruzi, ale „přesto zůstával mučivý pocit, že jsem zradil“.

A zde právě nacházíme největší hodnotu Timmovy knihy. Nepodává převratná odhalení o německé nacistické a ponacistické etapě. Je to „jen“ intimní analýza sebe sama a nejbližších, z níž vyplývá autorovo nelehké a bolestné krédo: „Odvaha sám od sebe říci ne. Non servo. Prohřešení v náboženství a v každém totalitním systému, který spočívá na příkazu a poslušnosti. Říci ne také proti tlaku sociálního kolektivu.“