Po knížce Nemám žádné jméno jsem se k tématice druhé světové války vrátila v románu s názvem Na příkladu mého bratra, které věnuji jubilejní dvacátou recenzi :-). Tento příběh ale nesleduje (ostatně jako většina knih o druhé světové) osudy Židů, nýbrž se zaobírá životními etapami jedné německé rodiny, která, jelikož až po praprapředky neměla v rodině jediného žida, byla takzvaně "čistá" a za války si žila poměrně slušným životem - především díky nejstaršímu synovi Karl-Heinzovi, své pýše, který byl jedním ze členů proslulé bojové jednotky Totenkopf, esesák, jedna z mnoha obětí dobývání Sovětského svazu Německem.
Spisovatel Uwe Timm (1940) byl nejmladším členem rodiny, který v průběhu let zaznamenal její osudy (podložené deníkovými zápisy, dopisy, vzkazy) do jedné knihy. Vystudoval germanistiku a filosofii na univerzitě v Mnichově, kde se angažoval v socialistickém studentském hnutí. Je autorem několika povídek, próz pro děti, esejí a hlavně úspěšných románů, například Horkého léta, Morengy nebo nejnovější novely Freitisch. Jeho bezesporu nejlepším románem ale zůstává Na příkladu mého bratra, autobiografické vyprávění o rodině Timmových.
Už svým námětem je to román velice lákavý - Uwe Timm totiž předvádí dokonalý obraz toho, jak si za druhé světové války žily tehdejší německé rodiny. Píše o tom, jak neměly ani zdání o koncentračních táborech, jak zavíraly oči a neptaly se, jak mizí jejich židovští sousedi, jak po válce házely všechnu vinu na Hitlerovu vládu. Současně se v řadě úvah snaží dobrat k tomu, zda jeho bratr Karl-Heinz, jeden ze členů SS, věděl o zvěrstvech, které páchá a nebo mu to přišlo stejně samozřejmé jako dát si ke snídani chleba s máslem. 75 metrů ode mne kouří Ivan cigarety, žrádlo pro můj kulomet - nejsilnější věta z celé knihy. Z kusých zápisků svého bratra, kterého nikdy blíž nepoznal (Uwemu byly dva roky, když Karl-Heinz odešel na frontu), to bohužel nelze vyčíst. Jako jeden z mála německých vojáků se sice nejstarší Timm zdržel hanlivých výrazů pro Židy nebo pro Rusy, ale nemohla jsem si pomoci, v jeho poznámkách bylo něco chladného, krutého, co z těchto lidí dělalo jen nepodstatný terč pro Karl-Heinzovo pušku.
V knize se poměrně zdařile prolíná klasické vyprávění minulosti s retrospektivou a sem tam i se současností. To mi přišlo vzhledem k tématu trochu nadbytečné, zvlášť když Uwe popisuje své oční problémy nebo ranní jogging. Ani tyto pasáže však čtenáře nenudí, autor je naštěstí nejen rodinný kronikář, ale také řemeslný spisovatel, který dokáže psát zajímavě, čtivě; co se týče odstavců ze současnosti, místy až poeticky. Coby znalec historie a filosofie navíc své vyprávění okořenil citáty slavných a úryvky z knih, které vyvolávají další palčivé otázky o tom, jestli se ti, kteří se mohli prokázat "čistými" křestními listy, zachovali správně. Přiznávám, že i já jsem částečně jejich "zavřené oči" dokázala pochopit - nebylo to přece jen proto, že to bylo jednodušší (i když takhle to chodilo nejčastěji), ale také pro ochranu jejich dětí, jejich manželek a přítelkyň, jejich starých matek a otců, kteří mohli válku přežít v bezpečí vojenských krytů.
Dalším silným momentem v knize je chvíle, kdy se staré generace podporující Hitlera musely sklonit před "osvoboditeli", Angličany a Američany. Uwe Timm dokázal citlivě zachytit a vylíčit všechny pocity těch, kteří věřili ve třetí říši a demonstroval je na drobných historkách o tom, jak mu otec zakazoval nosit džíny, poslouchat americký jazz a kritizoval "poběhlici" Marlene Dietrichovou. Co mi ale trochu vadilo, navzdory citu a taktu, který spisovatel do knihy vložil, se Timm stále choval jako odosobněný pozorovatel, skoro jako kdyby to ani jeho rodina nebyla. Až na pár poznámek o maminčině vůni se autor snaží pozorovat své nejbližší nezaujatě, chladně, pouze jako spisovatelský materiál.
Ač se Uwe Timm dokázal takto odprostit od intimnějšího sdělení čtenáři, stále je jeho příběh mnohem osobnější než ostatní podobné knihy, které ukazují německé vojáky nejen jako vraždy chtivá monstra, ale jako obyčejné lidi, kterým nikdo v dětství nedokázal říct, že nacistické ideologie jsou věcí špatnou. Přece jen se projevilo, že se nesoustředil na masy, ale na konkrétní rodinu - pouze čtyři lidé (sebe důsledně vynechává). Pod jeho pozorným hledáčkem se tak ocitá nejen bratr, ale i otec, zničený všemi politickými ideologiemi, majitel kožešnického obchodu, který své živnosti nikdy nerozuměl; matka, silná a houževnatá žena, Uweho jednoznačná hrdinka; a konečně sestra Hanne Lore, opomíjené a odstrkované dítě, žena, která teprve na sklonku života poznala štěstí. Na těchto čtyřech jedincích následně Uwe analyzuje dopad nejprve fašistického, a poté i komunistického režimu. Myslím, že zvláště pro české čtenáře vzhledem k naší komunistické zkušenosti by tohle srovnání komunismu u nás a v poválečném Německu mohlo být víc než zajímavé.
Kniha Na příkladu mého bratra ale podle mého názoru zaujme všechny, kteří se chtějí dozvědět něco o druhé válce tak trochu jiným způsobem. Třeba z pohledu obyčejného německého vojáka, který věřil, že nejdůležitější mužskou vlastností je statečnost a pro statečnost šel do horoucích pekel, podílel se na nejhroznějších zločinech a jeho odplatou bylo pomalé umírání po děsivé amputaci obou končetin. Třeba.
Hodnocení: 9/10
Na příkladu mého bratra (Am Beispiel meines Bruders)
román/autobiografie
Autor: Uwe Timm (Německo)
Překladatel: Vlastimil Dominik
První vydání: 2003