V povídce Evelina ze slavných Dubliňanů James Joyce popisuje příběh dívky, která se chystá opustit rodinu a se svým milým odplout do Ameriky. Nakonec se tak ale nestane: „Všechna moře světa se jí valila do srdce... V očích jí nebylo znát, že ho miluje, že se s ním loučí, ba ani, že ho poznává.“
Podobný příběh přináší nyní přeložený román Ve skutečnosti norské autorky Hanne Örstavikové. Jeho vypravěčka Johana totiž také chtěla odjet se svým chlapcem Ivarem do Ameriky – a taky se tak nestalo.
V tomto případě však nebylo příčinou to, že by dívka najednou uviděla, že odjet nemůže. Je to o mnoho prozaičtější – matka ji totiž zamkla v pokoji a nechala ji tam po celý den: „Jsi nejchytřejší, nejlepší člověk, kterého znám. Proto jsem ti darovala tento den. Den jakéhosi oddychu, aby ses mohla rozmyslet.“
O vztazích jen vážně
Nakladatelství Doplněk před šesti lety zahájilo ediční řadu, v níž vycházejí norské romány, svazkem s názvem Láska. Ten obsahoval prózu Hanne Örstavikové z roku 1997. Nyní na ni navázala další, o dva roky mladší kniha této norské autorky.
Hanne Örstaviková (1969) vystudovala psychologii a sociologii, v současnosti se ale věnuje pouze literární tvorbě. Dosud publikovala osm knih, přičemž Ve skutečnosti je čtvrtá v pořadí. I v ní, stejně jako v Lásce, se autorka zabývá rodinným prostředím, vztahem mezi matkou a dítětem.
Do knih jako by se promítala původní autorčina profese. Čteme totiž detailní popis problémů jejích hrdinů – aniž by ovšem byla vyřčena diagnóza. V prózách Hanne Örstavikové také jako by nebylo místo nejen pro jakoukoliv hravost, ale ani pro humor. Tón knihy Ve skutečnosti je vážný, protože vážná je i popisovaná situace.
Johana na první pohled žije normálním životem. Bydlí u matky, chodí do kostela a pilně studuje. Jenže čím déle o Johaně čteme, tím je jasnější, že se podlaha této „normálnosti“ víc houpá a praská. Dívka si totiž dělá ze života peklo jaksi dobrovolně.
Chodí do kostela místo s kluky a k večeru ji v posteli přepadají bujné představy o „zkušeném kolegovi s mocným vousem“, při nichž onanuje: „Chtěla jsem, aby do mne vstoupil, jako by mé tělo bylo prázdný prostor, jenž musel být zaplněn, aby existoval, jako by musel do mne vstoupit, abych opravdu pocítila, že existuji.“
Z další strany je Johana svírána studiem. Má přesně naplánováno, kolik musí za týden nastudovat stránek, a v knihkupectví se raději nedívá do polic, aby neměla chuť si přečíst nějakou beletrii, protože na to nemá čas. A také neustále spoří a odříká si i jen kávu v univerzitní kantýně. Do kina a do kavárny chodí nejčastěji s maminkou – a to i proto, že ta pak za ni platí.
Maminka jí také někdy nechává peníze v obálce v předsíni. To když přijde její přítel a potřebují, aby Johana odešla: „Chvilku jsem postávala v mokré trávě, asi zase sprchlo, něco tam pronikavě vonělo, netuším, co to mohlo být. Nasládle a hnilobně. Zahlédla jsem Svenna, jak přechází po pokoji, byl nahý, u dveří se sehnul, jako by něco bral z tašky, a pak se vrátil zase do postele.“
Nemůžeš ukazovat prsa
Největším Johaniným žalářníkem je právě její matka. Nejenže vytyčuje pravidla, ale rovněž není ráda, že Johana začala chodit s Ivarem, a už vůbec ne, že s ním chce odjet do Ameriky - proto ji ostatně také zamkne v pokoji. Vše ale interpretuje tak, že to dělá pro ni, pro Johanu.
Nejvýrazněji se Johanina narušenost ukazuje paradoxně ve chvílích, kdy se z matčina vlivu vymaňuje. Kdy propadne citu k Ivarovi a objevuje s ním přitažlivost sexu. Jenže její přijímání těchto normálních věcí je tak nepřirozené, „nedospělé“, manické.
Aby také ne, když od matky celou dobu poslouchá takovéto řeči: „Víš ty, co je to láska? Máš vůbec pojem, co to znamená? Sex není totéž, co láska, nemůžeš ukazovat prsa a věřit, že tím přiměješ muže k lásce.“ Má tedy Johana mamince za onen den oddychu, který jí darovala, poděkovat?
***
Hanne Örstaviková
Norská autorka vystudovala psychologii, sociologii a francouzštinu na univerzitě v Oslo. Dosud má na kontě osm prozaických knih. Česky vyšla Láska (1997) a nyní Ve skutečnosti (1999). Vedle těchto próz nakladatelství Doplněk publikovalo také romány dalších norských autorů: Larse Saabyeho Christensena, Erlenda Loea a Ingvara Ambjörnsena.