V nakladatelství Doplněk vyšel populární norský román Bílí negři z roku 1986. To je na román, který by snesl přívlastek generační, docela pozdě. Jenže za totality vyjít nemohl, hlavně pro vypravěčův kladný postoj k drogám všeho druhu, k hašiši zvlášť. A třebaže literární věda zná termín nespolehlivý vypravěč pro případ, že se hlas vypravěče odchyluje od morálních postojů, které si my čtenáři z knihy poskládáme, tady nemůže být o rozpolcenosti řeč: hlavní hrdina Erling zjevně mluví Ingvaru Ambjornsenovi (54) z duše.
Na začátku se píše rok 1983 a Erling se vrací ze Španělska, v kufru nový román, za sebou nespočet jointů a lahví červeného. V sychravém Oslu se vydává hledat kamarády z dětství - o pár let mladší Ritu a vrstevníka Charlyho. Ještě předtím si ale Erling odskočí pro podporu, jak jinak, jsme přece ve Skandinávii. Scéna na sociálním úřadě je jedním z vrcholů příběhu, má spád jaksepatří a srší vtipem. První část končí pro Ritu neblaze, a Erling tak musí náhle odjet do rodného města. Tady se rozvine druhá dějová linie, která nás zavádí do doby protagonistova mládí. Ocitáme se v 70. letech, když studentská revolta už odezněla, poměry se zase (ne)hezky znormalizovaly a ke slovu se dostala konformní většina.
Chlapec jako Erling s bolavou duší a odporem k autoritám se nutně musí cítit osaměle. Má ale štěstí, že v jejich činžáku bydlí i Charly a Rita. Bílí negři jsou totiž i románem o krásném přátelství. Zato na lásku vypravěč zjitřenými city neplýtvá. Zaprvé se v subkultuře, v níž Erling žije, partnerství zrovna nenosí, zadruhé nastolila 70. léta tvrdý boj žen za emancipaci a na věrnost si rázem nehrály ani dívky. Ostatně feminismus v rozpuku - Skandinávky, které nově hledají svou roli, se pod diktátem emancipace vrhají do každé postele a mají přitom pocit vítěze, i když si v lepším případě odnesou jen kapavku - je v Bílých negrech vystižen skvěle. A zatřetí je pragmatický postoj k lásce dán i tím, že silné pouto k lahvi už moc prostoru pro dalšího partnera nedává.
Celkem vzato Ambjornsenův román literárně převratný není. Mladých rebelantů proti měšťákovi má světová beletrie dost, natožpak románů o přátelství. Bílí negři přesto za pozornost stojí. Český čtenář se tu může seznámit se životem a názory „hašišáka“ za železnou oponou, ale hlavně si může přečíst dobrý román, který hlásá bezpodmínečný humanismus, když propůjčuje hlas alkoholikům, narkomanům, zkrátka všem exulantům spořádaného středostavovského života. Bílí negři nejsou „androšské“ depresivní čtení, vypravěč navzdory enormní spotřebě všeho omamného někam směřuje a vše líčí s humorem, jímž vynikají i Ambjornsenovy pozdější romány o svérázném sociofobovi Ellingovi.
Z těch česky zatím vyšel jeden, a to román Pokrevní bratři, který v divadelní úpravě nazvané Elling a Kjell Bjarne mohli zhlédnout diváci v Ostravě, Pardubicích a Praze. Překlad Bílých negrů z pera Jarky Vrbové, kterou v květnu za úctyhodnou řadu překladů norský král pasoval na rytířku, je kongeniální. Obecná čeština i vulgarismy sedí jako ulité, jazyk je krásně košatý, ale rozhodně ne učesaný a strojený, oči textem kloužou jako po másle. To je v románu, který budí dojem, že se z vypravěčových úst nezadržitelně řine, nezbytné. A co dodat k titulním „bílým negrům“? Ti působí přinejmenším nabubřele, mají-li platit pro Nory, kteří si svou životní dráhu přece jen mohli vybrat. Na omluvu ale uveďme, že nálepku dostal Erling a jemu podobní zvenčí, od konzervativní mládeže.