Beatles – 25 let starý románový hit z Norska konečně v češtině
Lars Saabye Christensen je v norské řadě brněnského nakladatelství Doplněk už zabydlen. Po Polovičním bratrovi (2005) a Modelu (2006) vychází česky i jeho román Beatles z roku 1984. Právě Beatles odstartovali Christensenovu slávu, která prozatím kulminovala v roce 2002, kdy za Polovičního bratra získal prestižní Severskou cenu. Román Beatles ale není Popelák ve stínu velkého Polovičního bratra; před třemi lety byl norskými čtenáři zvolen nejlepším románem za posledních 25 let.
Tahle porce téměř šesti set stran bezpodmínečně nevyžaduje vášeň pro liverpoolské šlágry, ale kompletní diskografie Beatles, nejlépe na LP, je výhodou. Jednotlivé písně tvoří totiž nejen pomyslný soundtrack generačního románu z Osla éry let 1965–1972, ale i jeho příběhovou linii. Kim, Seb, Ola a Gunnar, pardon, vlastně John, Paul, Ringo a George, jsou exemplární příslušníci osloské omladiny podlehlé beatlemanii. Přijali jejich jména i funkce v imaginární kapele The Snafus, jež nikdy reálně nevznikne. Možná proto, že Kim nezpívá jako John, i když si podle něj češe patku. Kapitoly nesou názvy jednotlivých beatlesáckých hitů; už pohledem na playlist, rozuměj obsah, lze vyvodit mnohé. V roce 1965 je hochům, kteří připomínají Rychlé šípy ve složení 4x Mirek Dušín, ještě hej („I Feel Fine“). Pak do klučičího světa vstoupí opačné pohlaví („She’s a Woman“) a přijdou první komplikace („Help!“). Na podzim 1967 se nerozlučná parta odchodem na střední školy poprvé trhá („Hello, Goodbye“). A Rychlé šípy přestávají žít modrý život: přicházejí první lásky, první zklamání, sem tam nějaké lehčí drogy, hodně hudby (Beatles, samozřejmě), kino, první opice i kocovina, dlouhé vlasy jako zbraň proti rodičům. Hochům se nevyhne ani revoluční rok 1968 („Revolution“), i když z norské perspektivy vypadá jako repríza na miniaturní obrazovce černobílé televize Merkur.
Stále ještě neexistující, přesto už rozpadlá skupina The Snafus zažije svůj reunion v létě 1971 („Come Together“). To už hochům táhne na dvacet a přitvrzujeme – v politických názorech („Working Class Hero“) i v náboženské orientaci („My Sweet Lord“). A tak pořád dál až k „Love Me Do“ z podzimu 1972.
Domácí popularita románu je pochopitelná. Norové milují knihy o Norsku, ještě víc o Oslu a úplně nejvíc o své čtvrti. Beatles lze číst i jako průvodce městem v krásných a svobodomyslných šedesátých letech. Skoro nepotřebujete mapu – za chvíli přesně víte, kudy na ryby do Nordmarky (a kde nejlíp berou!) i kudy do blázince v Gaustadu (a kam chodí blázni na vycházky). Oslo v románu vystupuje jako pátá hlavní postava, vylíčená s láskou. Od dnešní metropole se liší klidnějším tempem, v jeho ulicích je víc mániček v květovaných halenách zahalených do hašišového oblaku a méně zahraničních turistů. Je to „Sentimental Journey“ pro všechny norofily a výborně zapadá do vlny nadšení ze Severu. Po přečtení si asi neřeknete: Panečku, to je Kniha!, ale nebudete se nudit ani na chvíli a zaručeně dostanete chuť na nějaké pořádné retro, nejlépe hudební.