Nejen na domácí půdě proslulý norský romanopisec, povídkář a sem tam i básník Lars Saabye Christensen (nar. 1953) je vlastně autorem dvou románů. Napsal jich sice dlouhou řadu (první v roce 1977) a v češtině už vychází třetí, ale jen dva z nich představují esenci díla Saabyeho Christensena. Najdeme v nich všechny podstatné prvky jeho tvorby, jeho témata, obrazivost, humor, sentimentalitu, charakteristické postavy, ústředního antihrdinu atd. Zároveň tvoří klenbu jeho beletristického díla, neb se mezi nimi rozprostírá sedmnáct let. Ač se oba zaměřují na obdobnou historickou epochu, mají takřka totožné dějiště i téma sebeklamu, novější Poloviční bratr (2001, č. 2007, překlad Jarka Vrbová), za nějž autor obdržel Cenu Severské rady za literaturu, stojí na základech o poznání pevnějších, je románem plným reflexe, odstupu, ústřední téma je rozvinuté na mnoha rovinách; Beatles oproti němu překypuje mládím a hravostí, je bezelstně přímočarý.
Ale od konce: Letos vyšel český překlad norského románu Beatles z roku 1984, jehož děj je zasazen do Osla mezi léta 1965 a 1972. Líčí dospívání čtyř kluků, ročník 1951, tedy rozmezí 15–21 let, a Beatles se jmenuje jednoduše proto, že jeho protagonisté notoricky známé skupině doslova propadli, dokonce se v útlejších letech přezdívají jmény jejích členů; taktéž kapitoly knihy nesou názvy různých desek The Beatles, pěkně v chronologickém pořadí, tak jak chlapcům přicházejí pod ruku.
Ústřední postavou je Kim Karlsen, jehož očima je příběh party vyprávěn. Jedná se o vcelku klasický bildungsromán, jenž sleduje dospívání jedince (či čtyř jedinců), během něhož dochází k mnoha střetům s okolím, ať už podoby institucionalizované (škola, policie) či osobní (rodiče, příbuzní, známí, zlotřilé party). Všeobecnou popularitu všech norských věkových generací si román zřejmě vydobyl především svou první polovinou, dílem prvním (v českém podání cca 300 stránek), jenž popisuje radostnější stránku dospívání. Představuje sled vcelku volně juxtaponovaných tu rozvernějších, tu sentimentálnějších historek o tom, jací jsou to ti kluci ale raubíři, jak touží založit si vlastní kapelu, jaké provádějí vylomeniny ve škole i ve volném čase, jak se poprvé zamilovávají atp.
To vše se samozřejmě odehrává na pozadí dobře známých společensko-politických událostí konce šedesátých a začátku sedmdesátých let dvacátého století, jež jsou do vyprávění umně včleněny. Kromě úsměvnějších lapálií – průvodních jevů éry The Beatles (např. pro rodiče nestravitelný problém dlouhých vlasů) – jsou hrdinové postupně během celého románu konfrontováni s válkou ve Vietnamu, se studentskými protesty roku 1968, s invazí do Československa, leč i – pro českého čtenáře obzvláště instruktivně – se specificky severskou bezbřehou adorací Maa Ce-tunga a stalinismu mezi mládeží i intelektuály. Podobně sestavené dobové výpovědi se špetkou humorné mladické nerozvážnosti i konejšivého sentimentalismu se v norské literatuře – snad díky úspěchu Beatles – objevují zas a znova (nejnovější a nejsoustavnější je zřejmě poněkud povrchní a bezzubá tetralogie na obdobném půdorysu z pera o generaci mladšího Toreho Renberga) a nejsou samozřejmě specifikem norské literatury, Christensenovi se však povedlo něco víc.
Všeobecné uznání si zřejmě vydobyl tím, jak na lehkou, vtipnou i srdceryvnou první polovinu dokázal napojit část druhou (díl druhý a třetí), již podstatně temnější, v níž dospívající mládeži všeobecné veselí začne pomalu ale jistě přerůstat přes hlavu. Román se kromě osy časové pohybuje též po ose normalita–stigma–nenormalita: Hlavní hrdina, jenž sám sebe stále vnímá v pozici normálního, sleduje, jak se jeho vrstevníci rychle přes stigmatizující události přesouvají do oblasti nenormality, jež u něho samotného budí pocit lítosti i rozčarování, aniž si uvědomuje, že sám se pohybuje týmž směrem. Převážně v první polovině je centrální postava středobodem bezstarostné normality, nenormální, uchýlené a drastické události míjí s notným údivem jakoby zpoza okna rychlíku (petardou roztržená tvář spolužáka aj.). V průběhu dalších částí si však všímá, že stigmatizovaní a nenormální jedinci se běžně pohybují i v jeho bezprostředním okolí, že nejbližší kamarádi přicházejí o iluze, propadají alkoholu, drogám i náboženským sektám, o anarchismu a komunismu nemluvě; sám se však stále udržuje v přesvědčení, že jemu se vždy z průšvihů podaří vyváznout vcelku bez úhony a stále se udržuje maximálně ve fázi stigmatizace. Teprve s postupem času začíná být stále zřetelnější, že Kim Karlsen vlastně není jenom trošku roztržitý, ale jinak rozumný klučina, nýbrž notorický lhář a alkoholik, zcela odtržený od reality a zralý pro psychiatrickou léčbu. Lars Saabye Christensen si naneštěstí nedlouho před závěrem neodpustí poněkud otřepané ponaučení, jež lapidárně zplošťuje psychologicky komplexní vývoj hrdinů do fráze, že „život nejde vždycky tak, jak si to člověk představuje“ (s. 584).
Překladatelce se výborně podařilo vystihnout stylovou rovinu románu, klukovskou mluvu i slang; obzvláště zdařilý je převod dialogů. Pro úplnost dodejme, že román má dvě volná pokračování: Olovo (Bly, 1990) bezprostředně navazuje na Beatles a líčí další vývoj v sedmdesátých letech, v Posledním rozloučení (Bisettelsen, 2008) je naproti tomu časový skok třicetiletý, román se odehrává na počátku jedenadvacátého století. S prvním románem se však kvalitou může měřit pouze již zmíněný Poloviční bratr, který klíčová témata lži, sebeklamu a stigmatizace rozpracovává do psychologické hloubky i do epické šíře.