Od devadesátých let minulého století umožnily změněné politické a společenské poměry otevřít v českých zemích i na Slovensku téma protižidovské genocidy, a to nejen ve vědecké, ale i v memoárové literatuře. Ti, kteří shodou šťastných okolností unikli záhubě, tak mohli vydat zcela osobní svědectví a česká nakladatelství je mohla zpřístupnit širokým čtenářským vrstvám.
To je i případ inženýra Miloše Picka. Jeho vzpomínková kniha se snad od jiných liší tím, že jejím základem (alespoň pokud jde o recenzované vydání) se stal zvukový záznam z kategorie „oral history“, který pro Židovské muzeum v Praze pořídila Anna Lorencová. Stejně jako vypovídající prošla nacisty zřízeným terezínským ghettem a přežila koncentrační tábory. Jak upozornil vydavatel Pickových vzpomínek v ediční poznámce, text nebyl stylisticky upravován a korektury a doplňky byly ponechány zcela na autorově vůli. Jazyk memoárů je tedy na mnoha místech, zejména tam, kde autor líčí drsné a hrůzné zážitky z koncentračních táborů a pochodů smrti na konci války, „neučesaný“ a doslova syrový. Odráží mluvu mužů, kteří byli vystaveni mezním situacím a nekonečnému utrpení, jež pro mnohé z nich skončilo smrtí.
První kapitoly nepříliš rozsáhlé publikace bych pojmenoval – inspirován názvem Čapkova románu – jako „obyčejný život“ židovské středostavovské rodiny, zcela asimilované a sžité s prostředím městečka Libáně na Jičínsku. Otec Miloše Picka vlastnil malou strojírenskou továrnu, osobně znal všechny zaměstnance a velkou část místních obyvatel. Přelom v životě rodiny přinesla německá okupace. Také zde můžeme hovořit o „obyčejné perzekuci“, jakou zažívaly tisíce českých a moravských Židů, včetně případů lidské slušnosti i zcela opačných postojů nežidovských občanů.
Cenné jsou Pickovy údaje o odbojové činnosti spojené s levicovým proudem české rezistence a konkrétně s pražskou odbojovou skupinou komunistické strany „Svět proti Hitlerovi“, především pak s Milošem Hájkem, budoucím profesorem historie, zejména KSČ a jejího odboje. Jím vedená organizace mimo jiné pomáhala i perzekvovaným Židům; udržovala přímé osobní kontakty s vězni terezínského ghetta, kam byla Pickova rodina deportována v lednu roku 1943.
Osvětim je tak drastická kapitola autorových zážitků, že od jejího líčení po řadu poválečných desetiletí upouštěl. Objeví se kontrapunkt: narychlo zorganizovaná „masa“ vězňů se dokázala vzepřít teroru zločinných funkcionářů takzvané vězeňské samosprávy v Osvětimi-Birkenau. Ovšem celkové posouzení tamního duševního rozpoložení obětí je zdrcující.
Po kapitole „Buchenwald – Meuselwitz“, kde autor líčí otrockou práci v továrně, ke které přiléhal malý tábor, následuje závěr válečných vzpomínek nazvaný „Sudety“. Autor zde evokuje své zážitky, prolnuté s osudy některých terezínských kamarádů, z evakuace pobočného buchenwaldského tábora. Šlo o pověstný „pochod smrti“, zčásti uskutečňovaný v otevřených železničních vagónech, ale zejména v pěších kolonách.
Nakonec se Miloši Pickovi útěk podařil nedaleko Staňkova. Ještě štěstí, že ve vsi Štichov a okolí nebyl naverbován, jak si přál, k polským ozbrojencům, kteří tam „leželi posádkou“. Nešlo o proslulé a nejsilnější polské „podzemní vojsko“, tj. „Zemskou armádu“ (Armia Krajowa – AK), jak se autor domnívá. Ta se nikdy na území Čech neangažovala (snad s výjimkou ojedinělého zpravodajského působení). Miloš Pick se setkal s polskou odštěpeneckou polovojenskou formací, takzvanou „Svatokřížskou brigádou“, která byla spíše seskupením partyzánských jednotek postupujících západním směrem a bojovala nejen s německými vojsky, ale i komunistickými partyzány.
Autor se tak mimoděk vyhnul eventuálním nepříjemnostem ze strany domácích úřadů, a zejména sovětské kontrašpionáže. Jeho osud se tedy odvíjel obdobně jako u mnoha jeho vrstevníků: zůstal z celé rodiny sám. Nastoupil na studia v Praze a jeho celoživotním zájmem se stala vědecká práce na poli makroekonomie. V posledních kapitolách o poválečném životě se Miloš Pick poctivě a upřímně snaží vyrovnat i s vlastní minulostí, spojenou s únorovým převratem roku 1948, a s iluzemi o demokratickém socialismu. Líčí svou badatelskou a organizátorskou činnost i politickou angažovanost na reformním křídle ekonomů komunistického Československa. Nazývá to sestupy a pády; tím posledním pádem byl „přiškrcený“ život v období takzvané normalizace, po vyloučení z řad KSČ, od konce let šedesátých. V posledním desetiletí předlistopadového režimu přece jen našel uplatnění v Prognostickém ústavu, a ani v penzi nezahálel, věren své zálibě v makroekonomickém i sociálním výzkumu.
I poslední kapitoly jsou psány živým, čtivým jazykem a mohou čtenáře upoutat a přimět ho k zamyšlení nad konkrétním lidským osudem ve víru dramatických a hlavně tragických okolností.