Podivuhodný příběh finského Fausta, Jakub Grombíř, Kulturní noviny, 20. 1. 2014


Podivuhodný příběh finského Fausta
Jakub Grombíř
 

Sto přešlo let, sto přešlo zim:
v severských zemí pyšnou slávu
z tmy pralesů a ze slatin
pozvedlo město mladou hlavu;
tam, kde dřív finský rybák stál,
přírody odstrčené dítě,
a s nízkých břehů házíval
v černavé vody vetché sítě,
nevody řídké, - nyní tam,
urvány mořským mělčinám,
tísní se masy domů zděných,
paláců, věží; korábů
dav sjel se z moří neviděných
sem do bohatých přístavů.

Do žuly Něva oděla se,
v oblouku mostních krajkoví,
zelených parků listoví
ostrovy skrylo v plaché kráse;
před mladší sestrou zářící
i staré Moskvy bledne sláva -
jak vdova carevna když vzdává
svůj hold mladistvé cařici.

(Alexandr Sergejevič Puškin: Měděný jezdec; přeložil Bohumil Mathesius)

Kníže Vladimir Odojevskij (1804−1869) bývá označován za ruského souputníka romatického spisovatele E. T. A. Hoffmanna. Jeho kniha Salamandr, duch ohně je také především svědectvím o náladách období, kdy Mary Shelleyová a Edgar Allan Poe kladli základy horrorového žánru. Příběh o ženě osudově spjaté s ohnivým živlem odráží autorovy esoterické zájmy - tento antiracionalismus byl patrně důvodem, proč Odojevského texty v češtině příliš nevycházely ani v době, která jinak ruským klasikům přála (jen výbory Poraněné sny a Ruské noci a Pohádka o mrtvém těle, patřícím neznámo komu v albatroské antologii Půlnoční povídky). Přitom to byla pozoruhodná osobnost mnoha zájmů a talentů: muzikolog, ředitel prvního ruského muzea a příslušník četných literárních, debatních a vědeckých kroužků, kde se seznámil i s Puškinem: ostatně klíčová scéna povodně v Salamandru, duchovi ohně, nápadně připomíná děj poémy Měděný jezdec.

Hrdinou knihy je Jaakko, sirotek z finské samoty, jehož se ujme ruský důstojník a umožní mu získat vzdělání. Nadaného chlapce si povšimne sám Petr Veliký a přijme jej do státních služeb. Po carově smrti však Jaakko upadne do nemilosti a musí se živit jako asistent výstředního starého alchymisty. Všemi peripetiemi jej zpovzdálí provází Elza, družka z dětství, která pro milovaného Jaakka dokáže nasadit i své čarodějnické schopnosti: jsou však síly, s nimiž si člověk zahrávat nemůže. Jak píše autor, člověk svojí vůlí dokáže ovládnout celý svět; mezi řádky však naznačuje, že vůle může zase velmi snadno ovládnout člověka.

Elza čerpá svoji sílu a moudrost ze spojení s rodnou zemí, jejími zvyky a písněmi. Naproti tomu Jaakko nepatří ani na jednu stranu: tím, že se ničeho nechce vzdát, přijde nakonec o všechno. Ačkoli je pyšný na svou vědu (zabývá se aritmetikou), nedokáže uniknout osudu, jemuž byl zasvěcen. Stává se z něj romantický rozervanec, který žije mezi dvěma ženami a dvěma světy: jak mezi civilizovaným Petrohradem a rodným krajem na divoké řece Vuokse, tak mezi materiálnem a nadpřirozenem. A právě neschopnost naslouchat hlasu svého srdce vede k tomu, že se rozhoduje vždy špatně.

Kniha zároveň zachycuje ruské dějiny od Severní války až do poloviny 19. století; od budování sebevědomé mladé metropole mezi bažinami a mořem až po nástup průmyslové revoluce. Zajímavým momentem je právě scéna z paláce zbankrotovaného šlechtického rodu, který se přebudovává na textilní továrnu. V tomto prostředí zní Jaakkův příběh coby varování před zpupnou sebestředností rozumu. Vypravěčův strýc se netají skepsí k novému světu, který má na všechno až příliš jednoduchou odpověď: "Věř mi, chlapče, že kolem každé myšlenky, každého citu, každého slova a skutku se vytváří začarovaný kruh, jehož moci se mimovolně podřizují slabší myšlenky, city a skutky, které se v něm ocitnou." Právě faustovský námět používá autor k polemice se soudobým utilitarismem, který odmítá vidět ve starých mýtech něco víc než báchorky pro pobavení.

Odojevskij je dobrý vypravěč, dokáže vystihnout složité kulturní a sociální souvislosti v hutné zkratce, střídá různé časové roviny a prostředí, aniž by ztratil nit, je schopen jiskřivých bonmotů i popisu někdy až básnického. Je samozřejmě v mnohém dítětem své doby: od exaltovaného tónu některých pasáží po úvodní popis finských mravů, jenž je poněkud kuriózním odrazem dobového racionalismu, až příliš snadno povyšujícího dojmy na vědeckou pravdu: "Vcelku jsou Finové dobří, trpěliví, poslušní vrchnosti, dbalí svých povinností, avšak nedůvěřiví a natolik obezřetní, že při setkání s neznámým člověkem klidně, pokládají-li to za vhodné, předstírají, že mu nerozumějí; zanevřou-li na někoho, potom jejich mstivost nezná mezí." Přesto lze na Odojevského knize ocenit, že autor k Finům nepřistupuje s velmocenskou povýšeností, naopak oceňuje jejich schopnost být sami sebou. Jednou z nejsilnějších pasáží je Elzino setkání s vojenskou hlídkou u vjezdu do Petrohradu: přímočaré dítě přírody je šokováno konfrontací s lidmi, kteří se k sobě nechovají podle osobních sympatií, ale podle služební subordinace.

Autor má i svérázný smysl pro humor, s nímž líčí například hodnostáře na dvoře Petra Velikého, kteří horlivě a bez valného pochopení napodobují evropské zvyklosti. Čtenář se tak může zamyslet i nad historickými paradoxy: v Odojevského knize jsou to Rusové, kdo Finům zprostředkovává západní civilizaci s jejími klady i zápory. A kde je teď Finsko a kde Rusko?