Někdy ho srovnávají s Hamsunem, jindy s Irvingem. Bezesporu se Lars Saabye Christensen (*1953) hodně čte. Jeho Beatles jsou podle čtenářské ankety deníku Dagbladet norským románem čtvrtstoletí.
První vydání románu Beatles v roce 1984 přesáhlo náklad dvou set tisíc výtisků. Už dlouho patří i k povinné literatuře norských školáků. Mezi dosavadními téměř padesáti Christensenovými knihami – z toho dvaadvaceti romány či novelami – právě Beatles vyvolali široký ohlas autorova díla, překládaného do více než dvaceti jazyků.
Pokud snad původní obal, napodobující postavičky z alba Help!, měl přitáhnout rockové fanoušky, současný český už svou abstraktností vkusně naznačuje, že tohle nebude kniha o Beatles. Od vydavatele i překladatelky Jarky Vrbové je to ostatně už třetí christensenovský počin.
Oba předchozí byly čtenářsky náročnější a patřily k těm, díky nimž se dále rozrostl počet autorových oficiálních poct. Rozsáhlá čtyřgenerační sága Poloviční bratr (2001), která česky vyšla v roce 2004, získala cenu Severské rady za literaturu a dostala se do užšího výběru pro International IMPAC Dublin Literary Award. Po vydání Modelu (2005), do češtiny přeloženého o dva roky později, byl autor jmenován rytířem Řádu svatého Olava.
Skupina, která nikdy nehrála
„K literatuře mě přivedla moje láska k rockové hudbě,“ říká vrstevník Jarka Nohavici, Jiřího Dědečka nebo Jana Buriana, sám taky příležitostný písničkář, jehož některé texty zlidověly. „Tak jsem v pětadvaceti začal román o Beatles.“ Vydal ho až po šesti letech, jako svůj pátý.
Román líčí dospívání čtyř spolužáků z Osla. Hrají spolu kopanou, zbožňují slavné lyžaře, odpalují v ulicích petardy, loví ryby, shánějí pornočasopisy, kradou z aut firemní znaky, chodí na tancovačky, balí holky, poslouchají rock. Když beatlemánie zachvátí i Norsko, nechají si narůst dlouhé vlasy a scházejí se nad každou novou deskou Beatles – později sólovou někoho z členů skupiny. Podle alb se taky všechny kapitoly jmenují, ať už se v nich o desce píše, nebo ne.
Ze všech jednadvaceti kapitol je vypravěčsky nejbezprostřednější, dějově nejpestřejší a taky nejdelší ta vstupní, I Feel Fine. Jaro 65. Zabírá skoro šestinu románu. Kamarádi si v ní podle vzoru Beatles začnou říkat Paul, John, Ringo a George a založí si kapelu The Snafus, aby na ně „všechny slepice ze 7. C“ stály frontu: „… přísahali jsme si věrnost, nic nás nerozdělí a Beatles se nikdy nerozpadnou.“
Až do podzimu 1972, kdy děj románu končí, však nemají kde zkoušet, nač ani co hrát. A zpěvák Kim-Paul se nikdy nenaučí zpívat, jen jedinkrát si zařve s harmonikářem Sebem blues. Život jim vůbec začne ukazovat, že hádky s rodiči, biflování biblických veršů ke konfirmaci ani maturita nebyly to nejhorší. Že také existují odvodové prohlídky, drogová doupata, fanatičtí levičáci a nedostupné dívky, kterým se víc než Beatles líbí moderní jazz, Bob Dylan, Leonard Cohen nebo Rolling Stones.
Svůj román s autobiografickými rysy Christensen vlastně vypráví v první osobě. Stylizuje se do hlavního ducha i smolaře skupiny Kima – jen o dva roky staršího, než je autor. Kim často mluví i za své kamarády. Žádný z nich přímo neobkresluje typ svého beatlovského jmenovce. Kim jen velmi vzdáleně připomíná Paula McCartneyho směsí roztomilosti a intelektu, Ola snad o něco znatelněji Ringa Starra s jeho bernardýnskou melancholií.
Čtenáři oslovitelní rockovou historií si mohou při čtení Beatles připadat, jako když se vracejí do mládí a znovu listují dobovými časopisy a fanouškovskými dopisy. Lars Saabye Christensen staré lásky oživuje, zpřehledňuje a zároveň nad nimi má nadhled. O „zlatých šedesátých“ letech hodně ví – jen rok nahrávání Let It Be je chybný. Přesně i zaujatě určuje milníky. Třeba Doors: „Položili jsme desku na talíř gramofonu a pustili zvuk naplno. A to byl nářez. Leželi jsme celí zkrvavení každý v jednom koutě a nemohli popadnout dech. Bylo to něco strašnýho. Z posledních sil jsme desku doposlechli, hlavy u reproduktoru. Byli jsme ryby vyhozené na molo, žábry se nám otevíraly naprázdno. To byly jinší varhany než v kostele.“
Jak z Buñuelových filmů
Bystré tempo románu není dané rychlostí, s jakou vycházely tehdejší singly Beatles a letěly klukovské roky. Nejvíc knihu pohání množství příběhů a postav. Jinému autorovi by vystačily na televizní seriály. Když například kluci ze strachu před prozrazením odhazují nakradené automobilové znaky do fjordu, najdou tam složené opuštěné šaty a dopis sebevraha na rozloučenou. Takové motivky Christensen opouští, sotva jimi okořenil hlavní děj a na břeh dojeli vyšetřovatelé.
Norský autor je i mistrem zkratkovitých charakteristik: „… vymydlený slušňák, vypadal trochu jako Garfunkel.“; „Dědeček byl hrubšího ražení a babička mu od Vánoc 62, kdy jí zlomil tři nehty, už nikdy nepodala ruku.“
Místy Lars Saabye Christensen nezapře, že dříve než prozaikem byl básníkem. Někdy poněkud růženínsky: „A tak začalo léto, nejdřív výkřikem a pak dlouhým, zeleným tichem, které pomalu přecházelo do modra.“ Zato originálně v líčení tancovačky v tělocvičně: „Lov začal. Leopardi se blížili trávou, větřili proti větru a blížili se krok za krokem směrem k antilopám. Pumy stály u žebřin a čekaly, až kolem přehopká nějaký nevinný králíček. Zebry skotačily kolem a sloni se ukládali k spánku. A venku ve tmě vyli hyeny a vlci, kteří se nedostali dovnitř.“
Nejčistší prostor pro poetickou obraznost si autor v reálném ději uvolňuje pomocí vedlejších, zpola snových bytostí. Vidinou nahé ženy v řece, která se zhmotní, zavře s kluky stavidlo a rovnou nabírají ryby: „A odešla do tmy, zmizela, stejně jako před chvíli odtekla řeka.“ Jindy je to trpaslík, co si přisedl k táboráku: „Odešel přímo do tmy a byl pryč.“ Mrtvý slepýš v mraveništi. Apokalyptický pes pod stolem v hospodě. Zuřivý jezevec v nočním městě.
Nejsou to metafory tak ústrojné a úchvatné – ani tak prostorné – jako třeba příběh závodního koně vložený ve Faulknerově Báji. Působí víc jako přeludy naváté sem z Bergmanových nebo Buñuelových filmů. Lesk mají ale pronikavý.
Politika nás nebaví
Převládající realistický, v nejlepším slova smyslu i žurnalistický styl Beatles však zesilují a oduševňují jiné postavy, bez jakýchkoli halucinací, plné všedních zklamání i nadějí. Jedna za všechny: Kimův soused, starý operní barytonista Jensenius, který přišel o hlas při autohavárii, když jel na vystoupení před královskou rodinou.
Naproti tomu časté prolínání zprávami z oněch let – invaze do Československa, člověk na Měsíci, válka ve Vietnamu a další – knihu spíš zdržuje. Že politika Kimovu čtveřici nebaví, víme přece hned zkraje. Obtížnější je pro Čecha posoudit v románu kolorit města, které se od roku 1924 znovu jmenuje Oslo. Případně pochopit city středoškoláků k Norskému království, samostatnému jen o devatenáct let déle.
I proto by mluvnému, pečlivému překladu – pomiňme nešikovnosti ve fotbalové hantýrce a libovolné skloňování anglických křestních jmen – pomohl jmenný rejstřík. Běžný český čtenář sotva rozezná norské lyžařské idoly od zpěváckých.
Obdobu literatury, jakou představuje román Beatles, u nás nenajdeme. Ledaže bychom zkřížili scénáře Formanových, Passerových a šabachovských filmů se vzpomínkami Ivana Wünsche a rockovými fikcemi Leoše Šeda. Český rock svého Christensena dosud nemá. Natož Škvoreckého.