Literární autoportrét Vlasta Chramostová (Doplněk Brno – Burian a Tichák, Olomouc 1999) povýšil značně zprofanovaný žánr hereckých vzpomínek do zcela nové roviny, neboť se stal naléhavou výpovědí zhruba o půlstoletí života v naší zemi. Osud herečky, žijící vždy naplno, ve středu událostí, zrcadlí základní problémy a důsledky totalitního režimu, který podstatně ovlivnil její hereckou dráhu, ale zásadním způsobem zasáhl i soukromý život a zanechal černou stopu v autorčině psychice. Nečekaně se tak objevilo dokumentární dílo mapující období, jehož rezidua jsou traumatizující ještě dnes a s nímž jsme se ještě zdaleka nevyrovnali. Neschopnost poctivě se vypořádat s minulostí se týká nejen komunismu, ale i Mnichova a války a je nepochybně jednou z příčin jakéhosi mravního marasmu, který ohrožuje i naši budoucnost. Jedinec či společnost však potřebují žít v souladu se sebou, nemá-li být narušena jejich mravní integrita. To se neobejde bez paměti jako podstatného předpokladu individuálního i společenského svědomí. Paměť by měla pečlivě uchovat i to, co bychom rádi zrušili, zapomněli. Tisíckrát vytěsněná skutečnost se nemůže odestát, i kdybychom o to sebevíc usilovali. Jistě rozumíme zlobě Milana Kundery na sebe sama, že nebyl v mládí tak jasnozřivý, aby již tehdy pochopil bombastický podvod chiméry komunismu, a přece nechápu, jak právě on – autor vytříbeného intelektu – zvolil cestu pouhého vymazání, popření tehdejšího díla, zapomenutí toho, co bylo a jak to bylo. Nechuť omyly přiznat a odpustit sobě možná zbavuje současná, v mnohém apelativní a zneklidňující díla Kunderova další dimenze. – Ale vysvětlení zůstala dlužna valná část levicové inteligence, která po rozchodu s komunismem dělala dobrou a záslužnou práci ať už v disentu či jinde, a pozdější zásluhy jako by bránily s jistou pokorou, a chcete-li pokáním, reflektovat dávnější minulost. (Tuto reflexi nemůžeme upřít Pavlu Kohoutovi, který se „hříchy mládí“ otevřeně zabýval.)
Ne náhodou hned v úvodu své knihy cituje Chramostová myšlenku z eseje Jana Novotného: „A chápu, jak je těžké otevřít před jinými poklop nad svou studánkou plnou krve. Jestliže se však už člověk rozhodl vzpomínat, mělo by vzpomínání vést k poznání a pochopení, nikoliv k zatemňování minulých postojů a skutků.“ Už tato citace signalizuje, že autorka nepůjde cestou vyprávění „veselých příhod z natáčení“, a řada odkazů na myšlenky Jana Patočky jen potvrzuje touhu Chramostové dobrat se upřímnou sebereflexí podstaty, pravdy o jiných, ale především o sobě. „Dokud nepochopím, co jsem to udělala a proč, nepochopím druhé. Dokud neodpustím sobě, neodpustím ani ostatním.“
Vyprávění se otvírá sametovou revolucí a devadesátá léta (pro autorku zprvu osvobodivě radostná, ale brzy zároveň traumatizující) jsou výchozí časovou rovinou, z níž se postupně v retrospektivách odvíjí drama plné peripetií. „Dlouhými odbočkami přerušuju vyprávění, ale takový je život. Nemá dost smyslu pro stavebnost a čistotu literárního žánru.“ – Autorčin život je ovšem „fabulován“ mezními situacemi a problémy, které mnohdy předčí i fantazii autorů hororů, takže odbočkové retardace čtenáře nejen neunavují, ale ještě zvyšují napětí a působivost textu. Soukromí se úzce prolíná s uměleckou dráhou a v tehdejším režimu nastávají chvíle, kdy nejde jen o kariéru, ale o samo bytí; dochází pak k otřesům končícím pro ni na psychiatrii. První manžel byl ohrožen v souvislosti s procesem s popraveným Šlingem, v soužití s druhým partnerem přichází vlastním zaviněním při autonehodě o dítě, a tak je její život stále vykolejován. Zatímco v roce 1954 rozhodně a důrazně odmítá spolupráci s StB, v roce 1957 ji těžko pochopitelně podepisuje. Teprve v roce 1962 vstupuje do KSČ a v šedesátých letech se účastní reformního hnutí. Od počátku sedmdesátých let je její veřejná kariéra ukončena. Patří k zakládajícím členům Charty 77 a je trvale pronásledována za občanské aktivity své i svých přátel. V devadesátých letech, kdy se s určitou trémou po letech provozování bytového divadla vrací na velké jeviště a dostává se jí jistého zadostiučinění, je znovu sražena k zemi zveřejněním seznamu agentů. Tehdy v psychické krizi, uvažujíc o sebevraždě, napíše na kus papíru vzkaz pro svého muže: „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu, už nechci.“
Po tomto osudovém nárazu se jí psaní stává autoterapií, vzpomínky, které si psala už od sedmdesátých let, dostávají tak nový impulz a hlubší psychologický a etický rozměr. Aby se dobrala pravdy, musí sestoupit až na dno své duše, až tak daleko, kam jen člověk vůbec je schopen dojít. „Píšu všechno, co mi přichází na mysl, a právě v tom objevuji naději, že vyrovnání s minulostí je možné.“ Tak dospívá k trýznivé zpovědi člověka, toužícího se vyrovnat s minulostí očistným pokáním, a zároveň k výpovědi herečky, která se potřebuje obhájit před veřejností, před svým obecenstvem, jemuž se snažila ze všech sil svého talentu sloužit. Pokouší se všestranně vysvětlit vnější okolnosti svého selhání, ale příčiny hledá především v sobě, ve vlastní slabosti a samotné povaze (mimo jiné i v pocitu jakési ukřivděnosti, jímž trpěla od dětství a který se snad spolupodílel na tom, že na čas uhnula před obtížemi v domnění, že získá klid a usnadní si existenci).
V knize je mnoho krásných stránek o divadle a herecké práci, ale nejlepší jsou právě ty z nich, jež obnažují mravní problémy. Chramostová, jsouc neúprosná k sobě, získala možnost být kritická také k druhým; snaží se však být objektivní a pro cizí poklesky si uchovává nadhled a velkou míru pochopení a tolerance (jaké známe např. ze vzpomínkových statí Bedřicha Fučíka). – Po těžkých zkouškách se v letech zralosti soustřeďuje na to, co považuje za podstatné: „Ale přestože divadlo zaplnilo polovinu mého života a bylo celým mým světem, nepřeceňuji je. Myslím, že když národ potká katastrofa, umělci by ho neměli opustit a starat se jen o své malé zájmy. Za normalizace jsme si často povzdechli: chtělo by to míň velkých umělců a víc slušných lidí! Karel Čapek v roce 1938 vyslovil v odpovědi na dopis sedmnáctileté studentce dva týdny před svou smrtí: »Milá slečno, prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem mravního povědomí. To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, v denním životě, všude. A obráceně: vemte národu mravnost, a berete mu jeho nesmrtelnost.«“ Z tohoto hlediska je třeba vnímat tragický příběh herečky Štěpničkové, ale i trapné selhání tolika významných umělců při podpisu Anticharty v Národním divadle. (Z účasti některých osobností nás tehdy zamrazilo, ale teprve při četbě těchto pamětí člověku plně došlo, jakou ránu pod pás představovalo to nechutné propagandistické aranžmá pro disent.)
Knihou Vlasty Chramostové prochází mnoho známých osobností, řada umělců, z nichž někteří se chovali statečně, ale mnozí, o nichž bychom to nepředpokládali, v rozhodujících chvílích uhýbali či selhali. – Navzdory tomu, že poslední třicetiletí znamenalo pro autorku dobu životních zkoušek, depresí, ponížení a nejistot, probleskuje jejími vzpomínkami také jakási neochvějná jistota, pramenící z účasti opravdových přátel, ale především ze spolehlivého zázemí, jaké pro ni představuje manžel Stanislav Milota. Úloha, kterou tento kritický glosátor a ironický shazovač patosu a sentimentality sehrál v jejím životě, je nepřehlédnutelná. Čtenář pochopí, že právě on je nenápadným protagonistou Vlastina příběhu, člověkem do nepohody nejen v soukromém životě, ale i ve společenských krizích, mužem, pro něhož je statečnost neokázalou samozřejmostí. I jeho profesionální kameramanská tvůrčí dráha byla po významném podílu na Herzově filmu Spalovač mrtvol přervána. Natočil ještě a do světa poslal dokument o vstupu okupačních vojsk v roce 1968, později odolal výhodným nabídkám na zahraniční angažmá a jeho kamera sloužila bytovému divadlu a různým disidentským akcím. V době listopadu 1989 patřil k blízkým spolupracovníkům Václava Havla. Zdá se neuvěřitelné, jak tento nemocný člověk (po třech mozkových příhodách) zvládl podobně jako Havel vypětí převratných dnů. Po splnění svého poslání z veřejné scény odchází.
Odhalováním temných míst minulosti vlastních i druhých vzbudila Chramostová jistou senzaci, kniha se stala bestsellerem; to by však nemělo zkreslit její skutečný literární i etický smysl a význam. Oproti historickým pojednáním má umělecké ztvárnění svou nezastupitelnou úlohu, protože pojímá člověka v jeho celistvosti, ale též individuální konkrétnosti, a působí proto rozumově i citově zároveň. Autorčin zápas o pravdivé sebevyjádření má velké vnitřní napětí, které se přenáší na čtenáře, a ten sleduje její osudy a úvahy, v nichž se snaží dobrat podstaty doby i skutků, jako poutavý dramatický příběh, jako dokumentární román.
K evokaci doby napomohly Chramostové životní zkušenosti a rozhled, ale k přesvědčivosti nesporně přispívá kombinace střízlivě reflektujícího stylu se střídmě využívaným stylem obrazným, vypjatě emotivním. V neposlední řadě je výsledný tvar knihy ovlivněn uvážlivým výběrem z množství materiálu, jímž byla autorka doslova zavalena a z něhož se do knihy dostala asi třetina, a pak střihová kompozice, za níž snad právem cítíme také kritické oko Milotovo, záměrně narušující obvyklou posloupnost vzpomínání. S tříděním a konečným výběrem materiálu jí hlavně pomohli editoři, jak říká „dva záchranáři“, Tomáš Tichák a Václav Burian, kteří ač mladší, jsou jí názorově blízcí, a ona jejich zásluhy v úvodu oceňuje. Tichák k tomu v Rozhovoru pro Literární noviny mimo jiné řekl: „Nic jsme nepřipisovali, ale editorské nůžky, jimiž jsme stříhali, byly poměrně veliké.“ – Součástí, která zvyšuje věrohodnost knihy a její autenticitu, jsou faksimile zpráv o rozhovorech s tajnou službou a zápisy StB ze sledování a výslechů.
Zdá se mi, že Chramostová svou zpovědí oslovila především starší generaci; pro nás, její vrstevníky, je kniha zrcadlem, v němž mnohdy poznáváme vlastní omyly, pochybení nebo i selhání, ale onou důsledností, s jakou se autorka dobírá i hořkých poznání, věříc s Janem Patočkou, „že nám nepomůže duch pomsty, nýbrž vůle k pravdě“, je také apelem, abychom vlastní sebereflexi podstoupili. Právě proto bych si přál, aby si ji přečetli i ti mladší, počítám sem také střední generaci, jejíž příslušníci, ač mnozí ne vždy tak zcela bezúhonní, jen nechápavě kroutí hlavou a ptají se, jak jen jste mohli, a přitom dnes ve svobodné společnosti se úslužně sklánějí tam, kde cítí moc, poskytující naději na kariéru, úspěch a kýžený blahobyt; to jsou první symptomy selhání. Mladá inteligence, ač má právem upřeny oči k přítomnosti a budoucnosti, by měla přece jen překonat přirozenou nechuť a nedůvěru k vyprávění „starců“; pro mladé je sice naše minulost už jen historií, nicméně jejich historií, s kterou nám nezbývá než se společně kriticky vyrovnat, protože národ bez paměti je společenstvím bez svědomí, a tím i bez morálky.