Hereckých memoárů u nás vychází více než dost, ale málokomu z herců, kteří si své vzpomínky dokážou sepsat opravdu sami, bez cizí autorské pomoci, se podaří, aby se četba jeho pamětí proměnila v čtenářský zážitek z opravdu kvalitní literatury. Podařilo se to herečce Vlastě Chramostové v knize nazvané prostě Vlasta Chramostová.
Vydalo ji na sklonku minulého roku brněnské Nakladatelství Doplněk ve spolupráci s olomouckým Nakladatelstvím Burian a Tichák v Edici osudů (368 stran) a jistě není náhoda, že už dávno před vánočními svátky byla kniha beznadějně vyprodaná.
O takřka šokující upřímnosti a otevřenosti, s níž autorka pouští čtenáře do všech, i těch nejtemnějších koutů své duše, bylo napsáno už mnoho slov. Přesto k nim chci připojit další, protože věcný, nemilosrdně faktický tón není právě pro herecké povolání snadné udržet, zvláště je-li autorkou herečka, která na scéně nikdy energií ani patetickými tóny nešetřila. Nicméně, ve své knize vystupuje v roli střízlivého, ve výrazu úsporného vypravěče, jehož přehledné věty nehýří vykřičníky ani silnými slovy a poctivě se drží citovaného výroku profesora Patočky o vůli k pravdě jakožto jediné cestě z bludného kruhu skutečné sebereflexe.
Z tohoto výchozího bodu zkoumá důvody, jež vedly k jejímu podpisu na dokumentu stvrzujícím její spolupráci s StB, včetně toho, že tehdejší sebekonejšivé představy o tom, že se jí podaří obelstít vyděrače nic neříkajícími informacemi, usvědčuje z falešnosti.
„Je strašně těžké vidět svou blbost a naivní vychytralost, která si myslí, že obelstí Mefista. /.../ Vracím se k minulosti, přestože nikdo nemá chuť přiznat svou vinu. Ani já. Odháním ji zoufalstvím, výmluvami, vymýšlením stovek svých variant alibismu i kategorickým odmítáním: Neprovinila jsem se ničím! Nikomu jsem neublížila, jen sobě.“
Kolik z nás by zůstalo u tohoto „milosrdného“ tvrzení! Ale Chramostová cítí jeho faleš a nutnost dobrat se podstaty: „Chtěla jsem být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny své schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem byt taky jednou šťastná! /.../ Až dnes vidím zřetelně, že jsem hledala pro selhání úctyhodné motivy, ale ani ty nemohou nic změnit. Až dnes vím, v jaké blízkosti zla se člověk pohybuje vždycky, když se vydá cestou širokou, nejlehčí, cestou nejmenšího odporu. Až dnes vím, že jsem v tom jediném dopoledni podlehla sobě a pak měla desetiletí za to, že to bylo bohatě vyrovnáno, zaplaceno, zapomenuto. Že to vůbec nebylo.“
Dvacetiletý trest života bez jeviště a ve společenském vyhnanství zvláště po podpisu Charty 77 by rovněž bohatě stačily většině z nás, aby se cítil dostatečně očištěn. Nikoli Chramostové, která ví, že „dokud nepochopím, co jsem udělala a proč, nepochopím druhé, dokud neodpustím sobě, neodpustím ani ostatním.“ V té souvislosti mě napadá, že žít s lidmi podobně maximalistických mravních kritérií musí být obzvlášť náročné. Ještěže Chramostová měla a má po boku stejně (a podle v knize citovaných výroků patrně ještě více) maximalistického Stanislava Milotu.
Kdyby knížka Vlasty Chramostové obsahovala jen tu dosaženou vůli k pravdě (včetně stejně věcného a otevřeného nahlédnutí do soukromí), bylo by to na jedny herecké paměti až dost. Ale Chramostové se podařilo víc. Podařilo se jí napsat poutavé svědectví o době, přes niž se převalilo několik vln zklamané naděje.
S lehkostí nikoli začínajícího, ale zkušeného spisovatele se pohybuje v několika časových rovinách, odskakujíc z reportážního líčení listopadového převratu do padesátých i šedesátých let, aniž by ulpívala v nudné popisnosti. Na herečku nikterak nepřeceňuje roli divadla, nerozepisuje se široce ani o sobě, ani o svých nejmilovanějších a nejpopulárnějších divadelních a filmových rolích, dávajíc štědře přednost útržkovitému zachycení osobností, jež poznamenaly dobu – Jaroslavu Seifertovi, Miroslavu Macháčkovi, Otomaru Krejčovi, Václavu Havlovi a jeho ženě Olze, Pavlu Kohoutovi, Františku Pavlíčkovi, signatářům Charty i Anticharty.
S tím souvisí i další nepominutelný zisk její knížky a to jsou portréty několika hereckých osobností, nahlížených rovněž velice věcnou optikou, s níž na jedné straně konstatuje ze svého pohledu „mocichtivost“ Jiřiny Jiráskové, na druhé popisuje krutý osud Jiřiny Štěpničkové.
Víc než odhalení podpisů pod požadovaným trestem smrti pro ni, jež ještě před vydáním udělalo knížce díky mediální kampani trochu nešťastnou propagaci, mě zaujaly fundované postřehy o hereckém typu Jiřiny Štěpničkové i popis jejího výkonu v němé roli v inscenaci Enquistovy hry v Realistickém divadle na sklonku jejího hereckého i skutečného života. Stejně tak cenný je nezkreslený obraz Vladimíra Šmerala, Miloše Kopeckého či plnokrevného herectví Olgy Scheinpflugové.
Na jedny herecké paměti je toho víc než dost. A to jsem ještě nestačila zdůraznit živý, čtenářsky poutavý styl, který vyvolává šeptané spekulace o tom, zda skutečnou autorkou je opravdu začínající spisovatelka a herečka Vlasta Chramostová. Možná by nemělo zůstat jen u jedné knihy, v níž se sice vyrovnala se svým lidským osudem, ale některým skutečnostem (např. k „pavlíčkovské“ éře vinohradského divadla, svému bytovému divadlu nebo filmu 60. let) by určitě stálo za to se vrátit.
Na závěr sluší ocenit i podrobné kalendárium obsahující výčet divadelních, filmových a televizních rolí Vlasty Chramostové, které sestavila Eva Langšádlová a které ve zkratce doplňují obraz autorčina hereckého života. Včetně Anežky Přemyslovny z Falkenštejna v Národním divadle, kdy se po listopadu vrátila na jeviště.