Kdy nás začne dostatek nudit?, Tomáš Weiss, lidovky.cz, 14. 4. 2010

Co to žijeme za život ve společnosti nadbytku, popisuje v knize Syndrom velkého vlka norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen (1962).

Už český překlad Tyranie okamžiku, Eriksenovy studie o tom, jak nám moderní společnost krade život tím, že umožňuje mít víc a víc volného času, ukázal, jak inspirativní je tenhle analytik. Profesor z univerzity v Oslu je doma považován za schopného prostředníka mezi společenskými vědami a veřejností. Tématem jeho do češtiny právě přeložené knihy je zlatá muška štěstí. Jistě, není blahobyt jako blahobyt, české země nejsou Norsko. Ale o to v knize vlastně nejde. Spíš o tu vypozorovanou nepřímou úměru – čím víc bohatství, tím míň radosti.

Už Lao’c říkal, že vlastníme-li víc než tři věci, začnou ony vlastnit nás. Eriksen ale pokračuje: ano, mohla by nám stačit miska na rýži, jenže aby mohla být naplněna, je výhodné, aby někdo jiný vlastnil srpy, pluh, pár volů.

Takže tak úplně doslova mudrce brát nejde. Stačilo by na začátek uvědomit si, že je nebezpečné dostat se do zajetí nekonečné spotřeby. Nejde o to, být chudí jak kostelní myši a stydět se za to, že nemáme hlad. Jenže jsme rozežraní, chceme víc a víc. Problém nastává tehdy, když jsme sytí, oblečení, bydlíme v teple a pohodlí – a pořád nám něco chybí. Můžeme číst všechny knihy světa, pustit si filharmonii třeba ve dvě ráno, internet aktualizuje kvanta podivuhodných informací každou minutu – a my najednou opakovaně zjistíme, že sice umíme vydělávat a utrácet, ale šťastní z toho nejsme. „Možná je pravda, že máme všechno, ale je to taky všechno, co máme“, cituje Eriksen norského písničkáře a satirika Oleho Pause. Zhruba jedna pěti lidstva, žijící v dostatku, je denně ohrožena ztrátou smyslu a naděje, tedy „produktů“ ležících mimo spotřební koše a současnou informační dysenterii. Jako ten velký vlk, který léta vymýšlel, jak přelstít a chytit tři prasátka. Celé dny tomu věnoval, věděl, proč ráno vstává, a těšil se na nový den, kdy znovu půjde po stopě. Když je jednoho dne konečně dopadl, jedno z nich mu položilo tu strašnou otázku: „No, zlý vlku, a copak budeš dělat zítra, hm?“

V Eriksenově knize je toho k poctivému promýšlení dost. Náboženství dnes, trvale udržitelný život, kulturní bulimie, lidská potřeba udělat něco obtížného a získat tím uznání a zároveň obtížnost si takovou příležitost dnes najít. Pokolikáté už čteme text, který nám říká, že nějaká změna euro-atlantickou společnost čeká tak jako tak, a že by bylo mnohem lidštější chovat se v dostatečném počtu podle jednoduchého pravidla, že méně je víc, včas a dobrovolně.

Na letošním filmovém festivalu Jeden svět běžel film Věk hlupáků. Byl to pohled na naši přítomnost okem neradostné budoucnosti. Motto znělo: věděli všechno, nedělali nic. Nešťastníci.