Známý chorvatský spisovatel se pod vlivem životní bezútěšnosti v rodné zemi rozhodne odejít do Paříže. Živí se jako karikaturista, žije jako bezdomovec a snaží se marně udat nakladatelům svůj román. Hříčkou je jeho název Skvělé místo pro neštěstí. Život na hranici či za hranicí všeho, co tvoří životní souřadnice běžného, spořádaného občana se sociálním zázemím a zabezpečením, nastavuje nemilosrdné zrcadlo velkoměstskému prostředí, ale v neposlední řadě i autorovi, jehož cynická upřímnost někdy nezná mezí.
Žije ve světě, kde nepanují důvěrnější vztahy a vlastně ani nejsou žádoucí. Jedním z mála "přátel" je například Gruzínec Shota, pouliční harmonikář. "Shota je pro mě, dalo by se říct, určitým druhem přítele, nestýkáme se kromě toho, že se někdy vidíme na ulici, nemáme mnoho společných témat, ale vždycky ho rád potkám. Kdybych byl v Chorvatsku, s většinou lidí, se kterými se vlivem okolností stýkám v Paříži, bych nikdy neprohodil ani slovo, natož abych se s nimi přátelil. Ale aby bylo jasno, nemám mnoho přátel ani v Chorvatsku."
Zde zaznělo i slovo o hrdinovi knihy, který v sobě nosí mnohá citová zranění z dřívějška, z nichž jedny z nejhorších pocházejí od sobeckého a tyranského otce. Ve chvíli, kdy si dělá starost o nemocnou matku, jedním dechem poví: "O otce jsem si nikdy starosti nedělal; kdyby zemřel, pravděpodobně bych neuronil ani slzu.
Když jsem byl mladší, představoval jsem si, jak by bylo krásné, kdyby vůbec nebyl.
Některé děti trpěly kvůli tomu, že neměly otce, já jsem trpěl, že ho mám.
On je tyran, sobecký hovno.
Nemůžu zapomenout na jeho řev na dvorku, když jsem byl dítě. 'Nechci, aby on byl můj syn!'
Všechno proto, že jsem náhodou zlomil vidle."
Vedle pronikavých a realistických postřehů ze života pouličního karikaturisty zabloudíme občas do prostředí, kde se scházejí lidé z bývalé Jugoslávie. Výstavy, večírky, více či méně náhodné známosti. Ale to vše jen v prostředí, kde se potkává více národností. "Vyhýbám se skupinám z Balkánu, co se v cizině shromažďují dle národnosti; oni než vejdou do kostela, odloží před vstupem pistole a nože, které si po mši opět zastrčí za pas, tak nějak to v zahraničí vnímám."
Ke stísněnému životnímu pocitu spisovatele, který se snaží marně nabízet svůj román francouzským nakladatelům, přispívá především způsob přebývání: Bydlí u Bulhara Hrista, spolu s dalšími, v bídných podmínkách, kde nefunguje záchod. Výkaly si každý balí do pytlíku a pak je vyhazuje někde venku. Kromě Hrista tu přebývá jeho příbuzný Georgi, krajan Stefan a malíř z Moskvy Andrej (později se zjistí, že je homosexuál, a Hristo jej vyhodí a zničí mu obrazy), trojice Cikánů, harmonikářů z Rumunska, kteří začnou krást i u spolubydlících. Hristo je pak vyhodí a rozřeže jim harmoniky. A taky tu prochází nakrátko mnoho dalších.
"Často to v bytě vypadalo jako na nádraží: za poslední měsíce se tady vystřídalo Bulharů, Číňanů, Rumunů, Moldavců, Srbů, Bosňanů, Maďarů, Poláků, Albánců, Turků, Kurdů… Mezi nimi bylo nejvíc dělníků, co hledali práci na černo. Několik večerů tady spal i nějaký Goran z Bělehradu. (…) Za války jsme oba byli na frontě, dokonce na stejném bojišti, jen na opačných stranách a stříleli jeden na druhého; o patnáct let později spíme v Paříži na stejné matraci, smáli jsme se tomu…"
Paradoxní situace má spojnici v závěru knihy: Autor se potká s Goranem ve vazbě, kde společně čekají na proces, který povede k jejich vyhoštění.
Národnostní různorodost, stejně jako různé osobní historie, ukazují, jak může být realita reflektována různě i lidmi z relativně blízkých oblastí.
"(Hristo) Ve svých historkách často používal 'my'.
Tím 'my' myslel Bulhary, Rumuny, Jugoslávce, lidi z Balkánu…
Pro něj neexistovali Chorvati, Bosňané, Srbové…
Hristo byl jugonostalgik, zbožňoval Tita.
'Dokud Tito žil, Jugoslávie pro nás byla Amerika,' říkal.
'A podívej teď,' pokračoval. 'Bulharsko je v Evropě, a kde jste vy?'
Když uviděl Eiffelovu věž, začal zase mluvit o tom, jak jsme se 'my' kdysi před tou Eiffelovkou často sešli s foťáky, fotili americké turisty a brali si od nich prachy a adresy k poslání fotografií. A ve foťáku, říkal, nebyl film.
'To ti opakuju, aby sis uvědomil, jaká dřív vládla důvěra,' zdůrazňoval. 'A teď? Běžíš za turistou, abys mu udělal siluetu, a on utíká, bojí se, že ho okradeš.'"
Hristo, bývalý skvělý zápasník, jehož kariéru zničil úraz, se dal do kupy s Polákem Gwizdou, s nímž se seznámil ve vězení ve Frankfurtu, a plánovali vykrást v Holandsku banku. Snažil se do toho vtáhnout i našeho spisovatele, jehož se ale zmocnil strach a po zkušenostech s tímto prostředím propadal jednu chvíli i paranoidním představám, že by jej mohli zabít, protože zná jejich úmysl.
Ve druhé polovině knihy svitne jakási naděje. Její jméno je Hadami. Pochází Tunisu, bydlí s rodiči a s bratrem na periférii Paříže. Má práci v obchodním domě.
Pronajmou si spolu byt. Začíná poznávání rodiny z arabského světa. Budování hnízdečka. Ale zase není něco v pořádku, autora strhává jednak jeho nevyrovnaná povaha, jednak staré známosti. Začíná pociťovat první odcizení s Hadami. Vztah prochází různými fázemi.
Hadami však pracuje pomalu na tom, aby mohl zůstat ve Francii. Přiměla ho zapsat se na fakultu - studovat francouzský jazyk. Statut studenta znamená mít práva a možnost najít si práci.
Náš autor začíná chodit na fakultu, popisuje zkušenosti ze setkání s různými studenty. A s jednou profesorkou jménem Claire. Naváže s ní milostný vztah. Pokusí se od ní vylákat otázky, ji to zaskočí. Pak jedou na společný výlet do Cambridge. Hodně sexu. Zažívá pocit odcizení s Hadami, pro kterou není sex důležitý.
Jenže náš chorvatský student podvádí při zkoušce. Jeho spolustudující, Číňan, ho udá. Vyletí z fakulty, což znamená okamžitý rozchod s Claire. Opět se přimkne k Hadami. "Potřebuju někoho obejmout, kohokoli, cokoli, třeba i sloup." Hadami je opět tu i se svými vlastními nadějemi.
Do toho přijde otřesný zážitek s bezdomovci nefrancouzského původu na břehu Seiny. Rozdíl mezi francouzskými bezdomovci je propastný, jedni mají sociální zabezpečení, druzí žijí jako štvaná zvěř.
U Hadami utíká chorvatský umělec od frustrujících zážitků zvenku, ale vyvstávají jiné, které pramení v něm. Nechce děti, nesnáší kocoura, kterého Hadami pořídila. Uvnitř v něm zraje rozhodnutí ji opustit. − Ještě do toho vstoupí jedna iluze o podpoře jeho knihy z francouzského velvyslanectví, ale přijde vystřízlivění, úředník z velvyslanectví jenom blufuje. Bludný kruh se uzavírá, tulák cítí, že už jej v Paříži nic nedrží, že by se asi měl vrátit do Chorvatska.
Na jedné cestě pařížským autobusem ho zatknou policisté, dostane se do vězení, zažije brutální a ponižující jednání. Je umístěn v cele s dalšími mnoha imigranty, z velké části kriminálními živly. Zažívá drsné podmínky, chtějí je všechny vyhostit za každou cenu. Ve vězení potká Gorana z Bělehradu. Zapadne do skupiny Balkánců, což je jeho záchrana před násilím.
Ujme se ho zástupkyně ze sdružení na ochranu cizinců. Zprostředkuje mu kontakt s ambasádou, který mu do té doby byl odpírán, snaží se ověřit jeho dokumenty, které byly v pořádku, ale policisté mu je sebrali. Řekne mu mimo jiné: "To vyhazování cizinců, to je součást francouzské politiky. Pro Sarkozyho je důležitá statistika, aby mohl mluvit o úspěšném řešení problému ilegálů a migrace. Kromě toho každý policista dostává za zatčeného ilegála body a za ně samozřejmě i peníze."
U soudu neuspějí, je vyhoštěn. Ponižující procedura na letišti, srdceryvná scéna s Hadami nakonec:
"Hadami křičí:
'Vrátíš se?!'
Hlas mi pulzuje: 'Nevím! Ozvu se.'
Teď začala plakat ještě víc, jako by pochopila, že se jí už nikdy neozvu…"
Autor, v jehož srdci je prázdno, odlétá domů, odlétá do místa, odkud se zrodil on i jeho životní traumata. Není sám, literátů z Balkánu, kteří mají podobný osud, je více a jejich zraněné a přitom lásky neschopné duše jsou nemilosrdným zrcadlem Evropy. Jejího politicko-byrokratického pokrytectví, které je druhou stranou ideálů o sjednoceném kontinentu.
Člověk si při četbě Karakašova románu na jedné straně cení jeho schopnosti a odvahy pozorovat a rozklíčovávat hraniční situace, včetně těch, kdy se v něm probouzí ve vypjatých situacích jeho vlastní lidskost a soucit. Je to neobyčejně důležitý dokument o jedné části západní společnosti, jejíž rub vyhřezává ve velkých kosmopolitních městech. O myšlení emigrantů různých národností. Výše naznačený scénář představuje pochopitelně jen zlomek úhelných okamžiků, psychologicky i sociologicky přímočarých postřehů, jimiž je kniha nabita… Jenže, v celkovém úhrnu ve čtenáři zůstává otázka - jaká je cesta z takového světa, kde není vlastně lásky? Identifikace s autorem, jehož deprivované já má nereálné ambice, víceméně si není jisté samo sebou a honí se za přeludy, znamená cestu k nihilismu. I proto je tento román cenný, protože ukazuje na dvojnásobnou marnost takové cesty.