Nový román významné prozaičky, nositelky ceny Toma Stopparda, která osobitě navazuje na kritický i tragikomicky zábavný ráz literatury 60. let; věnuje se tématům ze současnosti a nedávné minulosti, v nichž vykresluje absurdity pronikající do našich životů, častěji vypráví donkichotské zážitky žen.
Příběh mladé učitelky v poválečném Československu odehrávající se převážně v Praze a v pohraničí, doprovázený od jejího dětství souběžným příběhem jejího problémového milence a manžela, plyne v meandrech sbližování a rozcházení, pečlivě odpozorovaných z rodinného a společenského života; vyjevuje intimní i dobové iluze a deziluze a je vyprávěn při vší emocionální působivosti také s ironizující racionalitou, oceňovanou i v dalších autorčiných dílech. Spisovatelka se zde řadí k význačným autorům ztvárňujícím nevyhnutelně palčivé a groteskní střety malých a velkých dějin. Bohatě členitý průběh každodenního života je zvýznamněn, obsahuje pointované epizody připomínající deníkové záznamy nebo filmové výstupy, nechybí tajemný leitmotiv, jehož tragický původ je postupně odhalován. Příběh hlavní hrdinky, kterou autorka vykresluje s pozoruhodnou autentičností, ústí v symbolickém závěru, který formuluje pečlivě připravenou katarzi jako dosažitelnou naději humanity.